Ráno nemůžu dospat, to se mi moc často nestává. Dnes je to nervozitou. Vypravím starší dceru do naší lesní školky, jede tam s mým mužem, zatímco já doma s mladší, dvouletou Bětuškou snídám a trénuju si na ní ty správné formulace. Protože dnes jdeme do televize a já už týden přemýšlím, na co se mě budou ptát a jak na to rychle, vtipně a samozřejmě hlubokomyslně odpovědět. A ať dělám co dělám, je to stres až do nebes. Je marný říkat si, že v Sama doma už byl přece každej druhej. Dnes jdu překročit svůj mediální stín já.
S manželem se vystřídáme doma, nechá si Bětku, já beru auto, vyzvedávám svou lesoškolkovou parťačku Danču a taky Verunku, pětiletou televizní hvězdu z naší školky. Nevím, zda je větší stres řídit na neznámé trase, nebo to, co bude následovat, každopádně Danča mě nenechá ani v jednom. Naviguje skvěle.
V brněnském sídle ČT jsme všechny poprvé. Projdeme lítačkou, tady se posaďte, tady máte kafe. Nestíháme si ho vypít, jdeme do studia na jednu zkoušku, na druhou, okukujeme světla a kamery, maskérna, porty, podepsat, že nekandidujeme ve volbách a že nebudeme nikomu dělat reklamu. Všichni kmitají, snaží se být příjemní, ale je vidět, že stres mají taky. Všechno musí být rychle. Mají můj obdiv – já bych tohle nedokázala.
Pak přichází ta nejtěžší část – čekání, až na nás přijde v přímém přenosu řada. Sedíme s ostatními hosty pořadu nad koláči, pijeme studené kafe a ošíváme se. Naštěstí máme Verunku a díky ní můžeme mudrovat, povídat si a nahlas přiznat, že jsme nervózní i že už nás to tu nebaví. Po hodině a půl to nevydržíme, přece jenom jsme prostě zvyklé být venku, a jdeme se aspoň projít po budově, když i kuřácká terasa je zamčená. Ale odevšad nás vykazují.
Když začne přímý přenos, snažíme se Verče vysvětlit, že to, co se teď děje ve studiu, právě sledujeme na té velké obrazovce a že tam za chvíli budeme i my. Zároveň to samé vidí máma doma. Jestli to pobrala, nevím. Ale když zpíval Marek Ztracený, zpívala si s ním a běžela se na něj do studia (k nervozitě asistenta režie) podívat. Ale teď už jdeme my.
Podle hesla „Není důležité, co říkáš, ale jak vypadáš“ se rozhodneme co nejvíc usmívat a působit co „nejnormálnějším“ dojmem – lesní školku přece nedělá parta bláznů, ale normální lidé, ne? Z avizovaných asi dvaceti minut je pět minut o pěti otázkách, které se vůbec neptají na to, co bychom rády řekly. Ranní trénink výřečnosti plný respektu, vztahu k přírodě a otevřeného společenství se smrskává na procházky v lese s batůžkem a šťourání klacíkem v blátě. Prý kdyby to nebylo tak povrchní, pořadu by klesla sledovanost. No, hlavní je, že naše odpovědi dávají smysl a žádná z nás se nezakoktá.
Loučíme se ještě před koncem pořadu a jedeme domů. Nervozita z nás opadává a přichází euforie, že jsme to zvládly. „Takových pět minut a tolik nervů kolem,“ říkáme si, když předáváme Verunku mamince. „To bylo strašně dobrodružný,“ raduje se a už se těší, až bude všechno vyprávět ve školce. Přemýšlím, jestli mám být zklamaná, že jsem nedokázala v pěti minutách vysvětlit smysl svého života a že nám toho času nedali víc. Ale nejsem. Mám radost. Že nás pozvali. A že jsme díky tomu propíchly svoji bublinu.
Jedeme s Dančou vyzvednout své děti do školky. Páteční odpoledne v jurtě je poklidné, nikdo nikam nespěchá. Je babí léto, zrají švestky a naše starší holčičky si pletou copánky z bavlnek. Všechny dojmy se najednou zastaví v jednom tichém místě a přestávají být důležité. Balíme batůžky a s většinou rodin se ještě potkáme dole ve městě na zmrzlině. Tohle bychom žádnými slovy v televizi stejně nedokázaly říct, i kdybychom na to měly hodinu. Že v lese je nám prostě líp.
Světlana Zapadlová
spoluzakladatelka lesní školk
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
