Elena Lappin je anglicky píšící novinářka, spisovatelka, překladatelka a editorka (uspořádala dvě antologie mladých německých a českých autorů). Narodila se v Sovětském svazu a vzděláním je lingvistka hovořící pěti jazyky, která okusila několik exilů, přičemž dětství a mládí strávila až do srpnové invaze v Praze. Její memoáry V jakém jazyce sním? – dotažené od dětství až po současnost etablované intelektuálky – tak anglofonní kritika přivítala s tím, že jejich hlavním tématem je navýsost aktuální vynucená migrace. Česká propagace zase zdůrazňuje, že její osudy v malém zachycují dějinné zvraty v Evropě druhé poloviny 20. století. Obojí platí, ale s výhradami.
Rodiče Lappin přesídlili do Československa a po roce 1968 emigrovali do Hamburku s tím, že toužili po politické svobodě. A když se autorka soustředí na jejich život a dilemata, na někdejší multietnické Baku či na zničený Stalingrad, píše silný příběh jednoduchým a nevyumělkovaným jazykem. Když však pozornost upne na sebe, opomene, že její vlastní exily – studovala v Izraeli a posléze pobývala v Kanadě a v USA, dokud se nerozhodla pro Londýn – byly motivovány akademicky nebo profesním uplatněním daným jazykovými zkušenostmi. Většina recenzí citovala pasáž o smutku pramenícím z vytržení z jedné kultury, ale v jejím případě převládá spíše druhá strana odchodu: euforie z nových možností, které také dokázala zúročit.
Text skvěle slouží jako varování před znalostí pouze jednoho jazyka, nicméně úděl autorky je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
