Na snídani chodím občas ke stánku na pláž.
Ráno tam nikdo není, jenom občas tu po práci dopíjejí svoje pivo travesti prostitutky, pracující přes noc kousek dál v zatáčce. Jejich zákazníkem byl kdysi i národní fotbalový idol Ronaldo, najal si je ovšem, jak později vysvětloval, omylem, v domnění, že jsou to ženy. Někdy mi nabízejí, ať si dám pivo s nimi.
Dnes je docela zima. V oceánu ještě nejsou ani surfaři a po písku občas proběhne ranní běžec.
Eliáš mi přináší kafe, sendvič a kokos. Z kokosu kouká plastové brčko, a protože vím, že brčka jsou od minulého měsíce zakázaná, dívám se udiveně, na což Eliáš reaguje smíchem. Do toho přichází paní se psem a vytahuje svoje nové kovové brčko. Říká, že ho koupila na internetu za padesát realů – asi tři stovky korun.
A dokonce s tím člověk dostane i dva čisticí kartáčky, chlubí se.
Vezmu si snídani i s plastovým brčkem a s pocitem rebela si sedám k plastovému stolu na plastovou židli, které ještě zakázané nejsou. Přede mnou duní oceán. Nemůžu se toho nabažit; neustálý dunivý zvuk, zvolna se převalující ve spodních tóninách – jako by to bylo nějaké gigantické stvoření, kde je na každém z nás, zda si ho zařadí jako muže, nebo ženu. V místní řeči je to muž, ale mně vždycky víc…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
