Rolling Stones a spol. Proč pořád nemáme dost?

Obří vystoupení před 50 tisícovkami diváků v Praze ve středu odehráli The Rolling Stones - a davy, které na něj mířily, jen potvrzují, že sedmdesátníci jsou dnes největšími tahouny koncertního trhu. Respekt tento fenomén podrobně zachytil před třemi týdny - a u příležitosti nynějšího koncertu tento text výjimečně odemykáme. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Pop dal hlas do té doby neexistující skupině: teenagerům.

„Kdoví. Možná,“ odpověděl Roger Waters neurčitě loni v září moderátorovi australské televize ABC News na otázku, jestli obří světové turné čítající 157 koncertů, na které se vydal přesně před rokem a završí ho letos v prosinci v Mexiku, je jeho poslední. „Je to těžká práce, ale miluju ji. A důvod, proč jsem přišel pozdě na tento rozhovor, je, že jsem byl cvičit. Musím cvičit a být v rozumné formě, jinak bych to nemohl dělat,“ vysvětluje čtyřiasedmdesátiletý britský hudebník a zakladatel Pink Floyd. Poté, co kapelu v půli osmdesátých let opustil, se stal koncertně nejúspěšnějším sólovým muzikantem a na sklonku letošního dubna hned dvakrát po sobě naplnil pražskou O2 arenu.

Waters není zdaleka jediný čile koncertující muzikant pokročilého věku. Jen v průběhu následujícího měsíce v Praze vystoupí Ringo Starr, proslulý jako bubeník The Beatles, i The Rolling Stones, v Brně se zase nedávno objevil Bob Dylan a ve výhledu nás čeká třeba ještě Elton John. Není to náhoda. Hudebníci nad sedmdesát let aktuálně představují nejžhavější položku na trhu s živou produkcí. S přibývajícím věkem o ně zájem spíše roste, mnozí z nich hrají největší koncerty svých životů a jsou v dokonalé formě.

S trochou nadsázky řečeno, všichni zmínění jsou přeživší první generace rocku, u nichž má fanoušek jednu z posledních možností zažít je na pódiu. Stáli u zrodu poválečné populární hudby, tak jak ji vnímáme do dnešních dnů. Vynalézali ji, stali se idoly rozhlasových vln, vládli hitparádám, přestáli všechna nebezpečí spojená se sexem, drogami i rokenrolem a nyní přitahují zvědavost už třetího pokolení. Důkazem může být třeba skutečnost, že do žebříčku nejvýdělečnějších turné poslední dekády se dostali pouze dva hudebníci mladší třiceti let (Taylor Swift a One Direction), zbytek tvoří jistoty jako Paul McCartney, The Eagles nebo Roger Waters.

Mohlo by se zdát, že patří do muzea. A pár z nich jako Pink Floyd nebo The Rolling Stones už skutečně svým kariérám věnovali výpravné a divácky mimořádně úspěšné výstavy. Tím pravým zážitkovým muzeem jsou ale nakonec jejich koncerty. Populární hudba v dnešním slova smyslu vznikla v půli padesátých let jako zábavní průmysl a kultura mladých. Potkaly se tu faktory společenské, ekonomické i technologické. Spojení těchto vlivů dalo promluvit do té doby neexistujícímu hlasu teenagerů. Zrodila se perspektiva, s níž pohlížejí na svět, a to je něco, co si kapely jako The Rolling Stones stále nesou s sebou. V přímém přenosu jsme tak svědky toho, jak kultura mladých stárne, a také toho, jaké to je, když je teenagerům přes sedmdesát.

Nový prostor

Tak jako vše ve 20. století i populární kulturu obrátila vzhůru nohama druhá světová válka. Na jejím sklonku začalo být patrné, že tu vyrůstá nová a stále početnější generace, která bude odmítat předválečný řád. Byli to dospívající – nově definovaná věková skupina, jejímž propagátorem byl na počátku století americký psycholog Granville Stanley Hall. Adolescenti, kteří už nebyli dětmi, ale ještě se nestali dospělými. Dostali čas přijít na to, kým vlastně jsou a jakými chtějí být.

Pop dal hlas do té doby neexistující skupině: teenagerům.

Teenager: Jedno z vůbec prvních užití tohoto slova spojené s pochopením tržního potenciálu fanynek hlasu Franka Sinatry se objevuje v roce 1944 v rozsáhlém textu v časopise Life. „Okolo šesti milionů amerických dívek žije ve svém vlastním světě – je to krásné veselé společenství nedotčené válkou. Je to svět plný pyžamových večírků a hitparád. Američtí podnikatelé, z nichž mnozí mají dospívající dcery, si teprve nedávno začali uvědomovat, že tu roste nový trh. Filmy i divadla už nyní vydělávají tak, že někdy povrchně a někdy zase se společenským podtextem cílí na teenagery.“

V poválečné Británii, která zažívala v padesátých letech ekonomický rozjezd, byla situace podobná. Pouze s tím rozdílem, že země byla více sešněrovaná konvencemi. Teenageři tu měli volný čas po škole, často i vlastní dětský pokoj coby výsostný prostor potvrzující jejich autonomii. Nově nabytá svoboda ovšem ze všeho nejvíc zaváněla nudou. Prázdnotu postupně začal plnit americký filmový a hudební export. „Válku jsme vyhráli, ale všechno okolo nás bylo ještě v troskách,“ vzpomíná Keith Richards v dokumentu spojeném s vydáním jeho autobiografické knihy Život. Právě v těchto časech bere do ruky kytaru a pilně cvičí americké blues, které zná z rozhlasových vln. Nebezpečnou a neotesanou hudbu, kterou předchozí generace nechápe.

Popovou hudbu podobně jako kinematografii stvořilo několik ingrediencí. Rozmach rozhlasového vysílání i trhu vinylovými singly, rozšíření elektrické kytary i elektrifikace koncertní produkce, zrod hitparády (v Británii se začala uveřejňovat v roce 1952) a s ním spojená soutěživost. Přetahování se, jestli jsou lepší The Beatles, nebo The Rolling Stones. Také s sebou však nesla proměnu společenské nálady, rostoucí konzum i nechuť vůči autoritám, především konzervativnímu školství – jež bude později velkým tématem pro Rogera Waterse. Ale také vzpouru vůči otcovským figurám reprezentujícím předválečné patriarchální rozvržení. Nejenže v publiku hvězdných jmen jako The Beatles či The Rolling Stones převažovaly dívky, ony byly motorem hnutí.

Britský hudební novinář a spisovatel Mark Blake, autor knihy Příběh skupiny Pink Floyd, si všímá dalšího důležitého faktoru, a sice že všichni zakládající členové Pink Floyd vyrůstali pouze s matkami. Ať už otcové padli ve válce, nebo se rodina rozpadla, absence jejich vlivu a empatičtější výchova měly vliv na neposlušnost a svobodomyslnost prvního rockového pokolení, které se narodilo ještě během bombardování.

Dřív než do ní vstoupily experimenty a vážnější – třeba politická – témata, byla to hudba volného času. A všeho, co může teenager v čase mimo školu i dosah rodičů dělat: objevuje sebe sama, mapuje vlastní emoce, přemýšlí, kým chce být, zároveň jelikož ještě není účastný na světě dospělých, dokáže perfektně odhalit jeho rozpory, pokrytectví a nespravedlnosti. Populární hudba dala průchod sexuální energii, kterou všechny společenské mechanismy do té doby držely pod pokličkou, a zasloužila se o uvolnění mužské sexuality, ta ženská zůstávala ještě málo reflektovaná.

To vše prvotřídně zachycují alba A Hard Day‘s Night (1964) od The Beatles a Aftermath (1966) od The Rolling Stones – zlomová v tom, že se na nich obě kapely poprvé vymanily z amerických vlivů. Přestaly hrát coververze a natočily autorsky soběstačné desky, s nimiž dobyly hitparády. Tyto kapely byly kulturou odporu i konzumu, zábavou i průmyslem. Nabídly mladým lidem úplně jiné hodnoty k následování, než na jaké byli zvyklí z domova, školy či nedělních návštěv kostela. A oni se za nimi vydali.

Rok 1966 byl zároveň rokem, kdy The Beatles koncertovali naposledy. Zvukové aparatury ještě zdaleka nebyly na takové úrovni, aby dokázaly přehlušit třeštění několika desítek tisíc fanoušků na stadionech. Hudba vládla co do společenské síly i na rozhlasových vlnách, ale technologie náhle přestaly stačit na živou produkci. Naštěstí to byl jen krátkodobý výpadek.

Pokaždé jinak

„To jsi mi neměl ukazovat, ještě z toho chytnu trému,“ děsí se Mick Jagger pár minut před tím, než je čas vyběhnout na pódium, když mu manažer ukáže displej digitálního aparátu. Na fotografii je nekonečný dav – podle různých odhadů 1,2–1,5 milionu fanoušků. Svůj nejnavštívenější koncert na pláži Copacabana v Rio de Janeiru odehráli The Rolling Stones v roce 2006. Aby si početné publikum mohlo zážitek vychutnat v plné intenzitě, bylo do vzdálenosti dvou a půl kilometru instalováno 16 věží s velkými obrazovkami a dodatečnými soupravami reproduktorů přenášejících zvuk s odpovídajícím zpožděním.

Hudba uvolnila sexualitu, kterou konvence držely pod pokličkou.

Koncerty se s novým tisíciletím staly obřím byznysem testujícím technologické vymoženosti od projekce přes zvuk a tahouny jsou právě hvězdy poválečné generace, což nejlépe dokládá úspěch předloňského festivalu Desert Trip v Kalifornii, kde byl průměrný věk účinkujících 72 let. Objevili se tu The Rolling Stones, Paul McCartney, The Who, Bob Dylan, Neil Young i Roger Waters a vstupenek se prodalo za 160 milionů dolarů. Navíc stejně s tím, jak stárnou hvězdy, stárne i jejich publikum. A je z mnoha důvodů mnohem aktivnější než předchozí generace. Podle výzkumu, který si v roce 2015 zadal velký americký prodejce lístků, se ukázalo, že lidé ve věkové skupině 51–70 let chodí na koncerty o 44 procent více než v roce 2005. Stal se z toho pro ně životní styl, a tak jako byla populární hudba náplní volného času v době jejich teenagerských let, stává se jí i v relativně bezstarostném důchodovém věku. S nimi samozřejmě přicházejí mladší posluchači, kteří jsou zvědaví na postavy, jež mezitím vstoupily do učebnic moderních dějin.

Kromě již zmíněné zřejmě poslední šance vidět zakladatele žánru naživo jsou zde další faktory. Odcházející generace hráčů s sebou nese v krystalické podobě onen poválečný étos a hodnoty, z nichž sice některé jako jistý druh šovinismu a důraz na sexualitu působí přežitě, jiné jako nedůvěra vůči autoritám i kritické pozorování řádu světa mají stále něco do sebe.

Nikdo přitom nevydržel být kultu mládí tak věrný jako The Rolling Stones – leckdy možná i ke své škodě a za cenu stagnace. Pomáhali ho vynalézat a drží se ho dodnes. To je historicky unikátní situace, která se v případě mladších muzikantů už nebude opakovat. Pozoruhodné na nich není ani tak to, že by byli na svou disciplínu staří – i ve svém věku působí na pódiu vitálně a fyzickým nasazením s přehledem předčí o polovinu mladší kapely. Podstatné naopak je, že The Rolling Stones odmítli s věkem automaticky přijmout zklidnění či moudrost. Zjistili, že z mnoha charakteristik, které jsou vlastní teenagerům, je možné nevyrůst.

„Pokaždé když hraju Satisfaction, vymyslím si tam nějakou malou změnu. Věc, o níž si pak říkám: Takhle to mělo být na desce,“ odpověděl předminulý týden v krátké videoanketě Keith Richards na otázku, jestli ho stále baví hrát staré skladby. „Pořád vlastně nevím, jak je hrát správně. Stále na to zkouším přijít,“ dodává s nadsázkou. Není vlastně divu, že (I Can‘t Get No) Satisfaction, natočenou v roce 1965, označil časopis Rolling Stone za druhou nejlepší píseň všech dob. Máloco totiž vystihuje ducha populární hudby, teenagerské kultury i velkého byznysu, který je na ni navázaný, tak přesně jako ona. Mluví o touze – sexuální i konzumní, kterou nikdy nejde uspokojit, vždy se zase přihlásí o slovo. A platná je i víc než půl století od svého vzniku. Když se na koncertě spustí její charakteristický úvodní motiv, okamžitě se ukáže, že ani kapela, ani publikum pořád ještě nemají dost.