Do rozhrkaného autobusu v okrajové části peruánské Limy vstoupí prodejce s košem čokoládových tyčinek. Hovoří španělštinou s karibským přízvukem, má na sobě baseballovou čepici v teplých barvách venezuelské trikolory. „Vím, že už jste unavení tím, když vám každou chvíli při cestě do práce někdo z mých krajanů vypráví o tom, jak je na tom naše vlast špatně. Nebudu vás tím dlouze otravovat. Stačí se podívat na tohle,“ vytáhne z ledvinky tlustý balík stobolívarových bankovek. „Za to dnes u nás nepořídíte ani housku. Když si u mě něco koupíte, dám vám jednu bankovku na památku. Prosím vás o spolupráci, moje rodina v Caracasu na mě spoléhá,“ dodává třicátník. Ještě než začne obcházet potenciální kupce na sedadlech, poděkuje Peru, že mu dalo šanci na druhý start.
Lima je viditelně plná Venezuelanů, kteří z milované domoviny utekli před hospodářsky katastrofálním vedením tamního diktátora Nicoláse Madura. V andské republice jich je podle údajů cizinecké policie už 200 tisíc. Polovina z nich přišla od počátku roku, což je pro chudou zemi jako Peru velký náraz. Nejen ekonomický, ale i psychologický. Vždyť tento třicetimilionový národ je zvyklý své chudé vyvážet – hlavně do USA, do Španělska, Itálie a sousedního Chile.
Začátek přílivu Venezuelanů se časově kryje s vypuknutím migrační krize v Evropě. Zpočátku se jednalo o několik tisíc lidí a jako přistěhovalci kdekoli jinde ve světě si jako prvotní zdroj obživy našli vlastní gastronomii. Vyráběli a prodávali hutné kukuřičné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
