Neděle 22. dubna 2018. Nejlepší věci přicházejí neplánovaně. To odpoledne jsem se vrátila ze Studentského Velehradu, víkendovky katolických vysokoškoláků, po níž jsem toužila po jediném – pořádné dávce spánku. Všechno je ale jinak. Kamarád mi píše, že dneska hrajeme. Odepisuji mu, že dneska nikam nejdu. Přichází SMS: „Dnes jde o všechno, vedeme 3:0.“ Priorita spánku je pryč. Kometa – Brnóó!!! A vzhůru na Zelňák!
Únava se mění v euforii. Jsem v záplavě modro-bílých šál, skáču a řvu, piju pivo, jsem součástí davu. Je zde úžasná atmosféra jednoty, všichni milujeme Brno, všichni máme stejný cíl – stát se dnes mistry. Nejsem zrovna typickým fanouškem Komety, na zápasy chodím jen příležitostně. Neznám ani celou hymnu, ale rázem se to učím a naplno se dostávám do středu dění. Všichni k zemi, a teď povstaň, jsi-li komeťák! Blíží se konec. Poskakuju, pořvávám, lezu kamarádovi za krk. Na poslední gól mi kamarád půjčuje šálu, a tak poprvé v životě zažívám ten skvělý pocit mávat modro-bílou šálou.
Titul, ty vole, máme titul! Mistři! Hoši, děkujem! Skáču a tancuju, pouští se nefalšovaná komeťácká hudba. Je to tam! Předává se pohár, znovu dolů, a jsi-li komeťák, povstaň. Jásající dav, pak se lidé pomalu vytrácejí. Zůstává po nich zem pokrytá odpadky.
Čekáme ohňostroje, a když nepřicházejí, vydáváme se s ostatními na nádraží. Skáču po Masaryčce a nad hlavou mávám modro-bílou. Projíždějí auta, troubí, vyhrávají komeťáckou hudbu.
Na nádraží je už dav lidí. Stojíme uprostřed kolejí. Zkrátka i šaliny se musí zastavit a vzdát čest vítěznému týmu. Vydáváme se k Rondu. Skandujeme, děláme už celkem binec. Během zápasu byla atmosféra přímo úchvatná. Po zápase se to začalo bourat. Z některých fanoušků se stávají ožralé trosky, které jen dělají binec a zahrávají si se zákonem i s vlastním životem.
Jdeme po chodníku, ale někteří naši napůl obnažení spolufanoušci jdou po silnici a zastavují auta. Za námi se strhla bitka. Dva fanoušci do sebe začali tvrdě šít, přidává se třetí. Policista, se kterým jsme se už stihli skamarádit, se rázem obrací a utíká ke rváčům. Odtrhne je od sebe a stoupá si mezi ně. Rváči toho nechají, i tak přijíždějí posily, ale není jich už zapotřebí.
Povídáme si s policistou, ten se nás ptá: „Nevíte, kam se půjde teď?“ Říkáme mu naše plány, že chceme počkat na vítězný tým. Kamarádka mu dokonce vyjmenovává hospody, kam ti nejvíc radikální fanoušci půjdou. On nám na oplátku sděluje, kdy má přijet autobus s hráči.
Čekáme několik hodin. Pouští se komeťácké a moravské songy, občas si ještě zaskandujeme. Auty přijíždí další fanoušci a partnerky hráčů. Nevím, jak jsem se tu mohla ocitnout, ale jsem v tom nejužším jádru komeťáků. Stala jsem se nefalšovanou fanynkou. Má zapůjčená modro-bílá šála mává obloze.
Přijíždí autobus mistrů. Dav se shlukuje. Opět skandujeme, tentokrát silněji a s více emocemi. Hoši vystupují. Uděláme šišatou uličku, mistři procházejí. Obdivuji je. Musí být hrozně vyčerpaní, ale i tak jdou mezi lidi a komunikují. Dokonce nám děkují. Se všemi si plácnu, děláme si selfíčka. Miluju Brno. Brno je BOŽÍ!
S šálou kolem krku si vykračuji domů. Město je klidné, už nepotkávám tolik fanoušků. Cestou několikrát zaslechnu: „Kometaaa!!!“ Na což tak vždy adekvátně a ve vší slušnosti odpovím: „Brnooo!!!“ V očích mám slzy dojetí. Žiji v tom nejlepším městě.
Sisi Sychrová,
studentka speciální pedagogiky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
