Operace prověrky: Jak komunisti lámali národ

U příležitosti 50. výročí vpádu spojeneckých vojsk do Československa odemykáme text o kádrových prověrkách, jež následovaly  nedlouho po 21. srpnu a „záchraně socialismu“. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. V prodeji je také stále speciální příloha Respektu mapující události roku 1968.

Zkusme si takovou situaci představit v dnešních reáliích. Dva roky po sametové revoluci se poměry otočí, Václav Havel a vůbec celá garnitura vynesená revolucí k moci musí odstoupit. Vrací se starý režim, a to v ještě horší podobě, než jakou měl v létě 1989. V každé firmě, v každé státní instituci vznikají komise složené z lidí, kolegů, funkcionářů odborů a komunistické strany, kteří otevřeně podporují návrat k jakešovskému socialismu. Pohovory u komise nejsou dlouhé – deset patnáct minut. Každý musí vysvětlit, proč chodil v listopadu 1989 na demonstraci, proč podepsal petici svobodné volby, proč podporoval Havla nebo vstoupil do ODS.

Hlavně ale musí říct, že celá sametová revoluce byla dílem nepřátelských sil, které důrazně odsuzujeme a plně podporujeme návrat ke komunismu. Že není taková představa snadná? Přesně tohle, jen v trochu jiných reáliích, Češi absolvovali před 47 lety. Od té doby visí nad tzv. prověrkami – jednou z nejpozoruhodnějších událostí českých dějin – otázka: Proč v nich podléhali tak snadno? Devět příběhů z tehdejší doby ukazuje, že důvody byly barvitější, než se může při zběžném pohledu na dějiny zdát.

160 tisíc komisařů

Na začátku roku 1970 už Československo málo připomínalo zemi, která sotva dva roky předtím v nadšení měnila doznívající stalinismus na něco nového, přitažlivého, docela poeticky zvaného „socialismus s lidskou tváří“. Euforie doprovázející konec cenzury, otevřenou debatu o temné totalitní minulosti, zakládání dřív zakázaných spolků, erupci svobodné kultury, zprůchodnění hranic na Západ nebo vize svobodného podnikání byla v roce 1970 definitivně pryč.

Okupační mocnost, v té době již s tanky zaparkovanými v českých a slovenských kasárnách, po invazi objevila, že podřízení Československa nepůjde tak snadno, jak si předtím v Moskvě představovali. Že proti zdejším neostalinistům, s nimiž se okupanti spojili, stojí nečekaně silný odpor jak v komunistické straně, tak hlavně mezi lidmi. S tím si ale komunističtí stratégové poradili: chytře totiž vsadili na – jak historici říkají – tzv. realisty v čele s Gustávem Husákem či Lubomírem Štrougalem.

Ti nemohli postupovat tak rychle a razantně, jak se stalinisté dožadovali. Husák, sám kdysi politický vězeň komunistické strany, podle historiků odmítl spustit čistky ve stylu padesátých let s pomocí tajné policie a soudů a odmítal zavírat hlavní představitele pražského jara. Mělo se postupovat krok za krokem pomocí méně nápadných čistek v KSČ, podnicích a všech institucích.

Vytvářeli mýtus, že pražské jaro nikdo nechtěl.

Dubčekovo reformistické vedení se ocitlo v defenzivě a mělo proti sobě okupační armády, historici ale upozorňují na to, že díky postupnému přebírání moci kolaborantským režimem byla i v rámci platných zákonů a platných stanov komunistické strany možnost se čistkám vzepřít. Navíc veřejnost to očekávala. V říjnu a listopadu 1968 se konaly demonstrace na podporu Dubčeka, zastání od komunistů z Dubčekova křídla se však účastníci nedočkali. Rovněž v listopadu pražští studenti stávkovali na podporu reformistů, Dubček je naopak odsoudil. V lednu 1969 se upálil Jan Palach, ani to ale k většímu odporu nevedlo, byť právě v to Palach doufal.

Začátkem roku 1970 měli tedy normalizátoři vyměněné vedení komunistické strany, šéfy televize, rádia a důležitých novin, úřadů, podniků a dalších institucí. Z veřejného prostoru bylo vyřazeno vše, co by připomínalo pražské jaro. Zbývalo rozjet čistky, tehdejším slovníkem prověrky, směrem do regionů a státních (jiné ani neexistovaly) podniků. Na tuto práci byl vyhrazen rok 1970 a z prověrek se stal klíčový prostředek k prosazení oficiální, tedy okupační verze posledních dvou let.

Řekli mi, že pokud si chci místo udržet, musím v KSČ zůstat.

Prověrky členů komunistické strany přitom nebyly ničím novým, KSČ si je naordinovala už v letech 1948 a 1950. Další čistky proběhly po potlačení protikomunistického převratu v Maďarsku v roce 1956. Prověrky 1970 ale byly pojaté šířeji. Před komise měli jít všichni z více než milionu a půl členů. Kromě nich pak také nečlenové strany v pozicích zhruba od dílenských mistrů nahoru, vědci, učitelé, lékaři, novináři. Jinak řečeno, všichni, kteří řídili jiné lidi nebo vykonávali práci, které stát přikládal hlubší společenský význam.

V oficiálních dokumentech se hovořilo jen o pohovorech a výměně stranických legitimací. Slova prověrka a čistka se nesměla používat. Do komisí zasedlo podle dostupných údajů přes 160 tisíc předtím rovněž prověřených lidí. Jejich detailní fungování, například kladení otázek, nebylo stanoveno centrálně, mělo záležet na taktice lokálních funkcionářů.

Prověrky členů komunistické strany – jediné organizace oprávněné podle tehdejších zákonů držet moc a vládnout státu – byly pojaty mnohem přísněji. Podle schválených dokumentů neměli v KSČ zůstat lidé, kteří „vnášeli do svého okolí názory zaměřené proti politice strany, hanobili její minulost a historické zásluhy, působili k oslabení její vedoucí úlohy, vystupovali proti třídnímu přístupu, revidovali marxismus-leninismus, zpochybňovali zahraniční orientaci naší země“. Mělo se ale přihlížet k „míře informovanosti“ provinilého. Z toho plynulo, že vůči dělníkům-komunistům se po patřičném pokání připouštěla benevolence.

U nestranických občanů šlo naopak vypozorovat častou ochotu nějak se dohodnout, přikrýt drobné kádrové škraloupy a najít formulace, které by umožnily lidem v práci zůstat a nepoškodily například možnost jejich dětí studovat. Vedení KSČ nabídlo lidem únikové formulace, třeba že byli k podpoře Dubčeka někým svedeni, aniž by se řešilo kým. Ti, kdo možnosti využili, ovšem pomáhali vládnoucím normalizátorům vytvářet mýtus, že pražské jaro vlastně nikdo nechtěl a lidé byli k podpoře reformistů zmanipulováni.

I přes eventuální benevolentnost ovšem vždy platilo, že musí být naplněn smysl prověrek. Tedy očistit komunistickou stranu od reformistů, donutit občany veřejně se distancovat od pražského jara a projít jakýmsi aktem pokoření se před mocí nových šéfů státu, jejichž legitimita se odvíjela pouze od přítomnosti okupačních armád.

Jak tedy prověrky vypadaly v reálném životě?

Vyložený Antisovět

Režim neponechal nic náhodě. Čistky provázela kampaň na stránkách Rudého práva a regionálních novin, které uveřejňovaly jména „nepřátel“ – tedy lidí, kteří svého času projevovali nadšení nad pražským jarem hlasitěji než jiní anebo se v jeho prospěch přímo angažovali. Za takového nepřítele byl považován i František Šimeček z Třeboně. Jako inženýr vedl oddělení dopravy Státního statku Třeboň. Měli partu kamarádů, chodili na pivo, bavili se o politice, chválili Dubčeka. Když se společenské změny prohlubovaly, začal Šimeček mluvit otevřeněji také v podniku. I tam se totiž odehrával souboj, který tehdy opanoval celou komunistickou stranu, tedy střet mezi stalinisty a přívrženci pražského jara.

Šimečkovu kritiku poháněl fakt, že v čele třeboňského státního statku, jednoho z nejdůležitějších podniků v jihočeském pohraničí, stál od půlky šedesátých let muž jménem Jaroslav Kalkus, držitel titulu hrdina socialistické práce, vyhlášený bolševik a dlouholetý funkcionář komunistického parlamentu. Člověk nemusel být žádný radikál, aby v Kalkusovi viděl stalinistu, který ztělesňoval přesný opak všeho, co pražské jaro přinášelo. Ostatně sám Kalkus se netajil tím, že se mu změny nelíbí.

Po invazi se karta obrátila. Vedoucí dopravy a lidi kolem něj byli označeni za „pravicovou skupinu“ a ocitli se v první řadě těch, s nimiž Kalkus účtoval. Šimeček byl v rámci prověrek vyškrtnutý z KSČ, což byla hned po vyloučení druhá nejpřísnější forma stranického trestu. Vyhodili ho z práce, musel odejít z mysliveckého svazu a odevzdat flintu.

Františka Šimečka považovali jeho protivníci za tak důležitého, že s ním účtovali i v jihočeském komunistickém tisku. V deníku Jihočeská pravda strany vyšel 13. června 1970 článek s titulkem Pohovory končí, a jak dál?.Názorně ukazuje, jaký slovník se tehdy používal k zostuzení názorových nepřátel, které se normalizátoři rozhodli potrestat. „Frant. Šimeček je vyložený pravičák a Antisovět,“ píše autor Ladislav Nechvátal. „V srpnu chodby a kanceláře na dopravě byly pomalovány protisocialistickými hesly. Hesla se psala za jeho přítomnosti. V kanceláři bylo foto Masaryka, vlajky s černou páskou a (…) dále hesla se jmény s. Biľaka, Koldera a dalších s uvedením, že jsou to zrádci národa. Šimeček byl propagátorem Dubčekova vedení a socialismu s ‚lidskou tváří‘. (…) V podniku trpěl poslech anglického vysílání v české řeči, a to až do současné doby.“

V článku se konstatuje, že z komunistické buňky v závodu byla vyloučena nebo vyškrtnuta pětina komunistů. Také si ale Nechvátal pochvaluje, že organizace je silná a „mladší soudruzi se hlásí za členy milice, SČSP a nemalou pomoc slibují i odborovému hnutí“. Závěrem dodává: „A Šimeček a jemu podobní? Už nebudou rozvracet ani závod, natož socialistickou republiku.“

Život byl ale nakonec složitější, než se může z primitivně pomstychtivého jazyka uvedeného článku zdát. Vyhozený Šimeček dostal nabídku z nedalekého zemědělského družstva Dunajovice na stejné místo, jaké zastával v třeboňském statku. „Možná byl z úřadů tlak, aby mě nebrali – ale oni neustoupili. Prohlásili: Když mohl dělat šéfa dopravy u Kalkuse, může ho dělat i tady,“ shrnuje Šimeček, kde nakonec skončil.

Nebudu dělat kompromisy

Někteří straníci ani nečekali, až neprojdou prověrkami, a odcházeli z normalizační KSČ sami, ovšem rovněž s příslušnými důsledky. Jednou z nich byla Vlasta Pěkná.

Narodila se do dělnické rodiny v Kácově nedaleko Kutné Hory a podle dochovaných kádrových posudků byla hodnocena jako hloubavá, iniciativní, vytrvalá, houževnatá žačka. Stala se nejpilnější dopisovatelkou časopisu Pionýrská jitřenka, na gymnáziu působila jako předsedkyně školního svazu mládeže. Začátkem šedesátých let začala studovat chemii a patřila k nejlepším studentkám. V roce 1964 přijala nabídku vstoupit do komunistické strany. Byl tam i její otec, řidič autobusu, po válce nedobrovolně převedený do KSČ s celou sociální demokracií, i matka, dělnice podniku Českomoravský len, která do partaje vstoupila později. „Žili těžký život a vůbec neřešili, proč by neměli v KSČ být,“ vzpomíná Vlasta Pěkná. Sama věděla, že chce dělat vědu, a veřejné angažmá jí připadalo přirozené.

Po promoci nastoupila do Ústavu teoretických základů chemické techniky akademie věd v pražském Suchdole, a když přišlo pražské jaro, patřila k jeho nadšeným stoupenkyním. Den před 21. srpnem porodila dceru v Zemské porodnici v Praze. První dny po příjezdu tanků prožila i s dítětem dramaticky na zemi pod okny, kam ji sestry společně s dalšími matkami v obavě z kulek umístily. Po návratů domů našla park kousek od svého domu rozježděný parkujícími tanky, všechny obchody byly zavřené a pohyb s čerstvě narozeným dítětem v tom všem stresující. To všechno mělo za následek naštvání, jehož se už nezbavila.

Brzy poté zajela Vlasta Pěkná do Suchdola do ústavu a přidala se ke svým kolegům, s nimiž demonstrativně položila členství v komunistické straně. Když bylo jasné, že Dubčekovo vedení prohraje a situace se definitivně obrací, měnili její kolegové rozhodnutí. „Začali spekulovat a všichni to vzali zpět. Já jsem se ale zabejčila,“ říká vědkyně. „Stříleli nám v porodnici za okny, ležely jsme tam s dětmi a nevěděly, co se stane. Byl to hrozný zážitek, na který do konce života nezapomenu. Nemohla jsem pak říct, že s tím vším souhlasím. Prostě to nešlo.“

Kvůli položení legitimace nebyla ani pozvaná k prověrkám, prostě s ní už nikdo na lepší pracovní místo nepočítal. Nadřízení v akademii ji sice vstřícně nechali dodělat a obhájit disertaci, ovšem pozice vědecké pracovnice, kterou měla předtím jako mladá talentovaná chemička víceméně jistou, se s odchodem z KSČ neslučovala. „Řekli mi, že pokud tam chci zůstat, musím tu stranickou knížku opět zvednout, to ale pro mě nepřipadalo v úvahu,“ vzpomíná Pěkná.

Vedení ústavu se jí snažilo usnadnit hledání další práce kladným posudkem s obvyklou frází vstřícných kádrováků: „Ke dnešnímu politickému dění má kladný poměr a vítá postupující konsolidaci a uklidnění v našem politickém životě.“ Podstatná ale byla další informace: „V roce 1969 požádala o zrušení členství v KSČ.“

Po přečtení této věty ztratil každý zaměstnavatel o slibnou a vzdělanou pracovní sílu zájem. Po řadě odmítnutí uspěla Pěkná až v podniku Léčiva na pozici mistrové, kam vzhledem k prašnému, jedy nasycenému prostředí těžko sháněli lidi. „Šlo o provoz granulace tablet a dražé. Mísí se tam chemické látky, snadno se dalo něco nadýchat. Jako ochranu jsme měli jen roušky a gumové rukavice, jinak nic,“ vzpomíná.

Až v roce 1983 dostala nabídku na pozici vedoucí vývoje chirurgického šicího materiálu s možností „vyčištění“ kádrových materiálů. Ovšem s podmínkou, že se opět stane členkou komunistické strany. „Řekla jsem jim, že když už jsem zahodila svoji vědeckou kariéru, kompromisy dělat nebudu,“ popisuje své tehdejší rozhodování. Teprve o další tři roky později dostala ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv pozici, která se hodila k jejímu vzdělání a jejím schopnostem.

Víš, jak to s tebou je

Jan Květ nastoupil v roce 1956 jako mladý vědec do Geobotanické laboratoře akademie věd v Průhonicích kousek od Prahy. Když krátce nato dostal nabídku, aby vstoupil do KSČ, s poukazem na svoji křesťanskou víru odmítl.

Další zkouška přišla začátkem šedesátých let. Díky jeho vědeckému zájmu a souhře šťastných okolností mu bylo povoleno vycestovat v říjnu 1962 na delší výměnný pobyt do Velké Británie. Vzpomíná, že po návratu si ho předvolali muži z ministerstva vnitra a snažili se ho získat ke spolupráci s StB. „Mimo jiné chtěli, abych při veletrzích v Brně, kde jsem po návratu z Anglie pracoval, rozmlouval s cizinci a obsah rozhovorů pak hlásil,“ popisuje Květ. To odmítl, estébáci jej přesto čas od času navštěvovali a pokoušeli se jej – neúspěšně – přimět ke změně názoru.

V brněnském ekologickém oddělení Botanického ústavu se Květ vědecky profiloval jako odborník na ekologii mokřadů. Díky svým výsledkům a znalosti angličtiny dostal v roce 1965 nabídku dělat vědeckého koordinátora jedné ze sekcí Mezinárodního biologického programu, dál jezdil do zahraničí a měl před sebou slibně rozjetou vědeckou dráhu.

V roce 1970 dostal Květ stejně jako všichni vědci z akademie pozvání k prověrkám. Vzpomíná, že ve dvoučlenné prověrkové komisi byl významný botanik, profesor Emil Hadač, kterého znal Květ od svých studentských let. Jeden z nejméně příjemných dnů svého života pak popisuje takto: „Zvali si nás do kanceláře šéfky Mileny Rychnovské. Tam s námi pohovořil Emil Hadač, my sami jsme nic říkat nemuseli. Pak nám předložil koncept prohlášení, z něhož vyplývalo, že souhlasíme se vstupem vojsk. To byla formule, kterou chtěli z lidí dostat. Měli jsme ten papír podepsat. Tak jsem se zeptal, jestli je to nutné. Hadač odpověděl, že ano.“ Pojem „vstup vojsk“ byl používaný eufemismus za výraz okupace.

Jan Květ tedy podepsal. „Jeden z důvodů byly moje předchozí zkušenosti s StB,“ říká. „Bál jsem se, že by mi předhodili cesty do ciziny a začali tvrdit, že jsem tam ‚škodil‘ republice, případně byl špionem ,nepřátelských sil‘. A také že bych musel odejít z akademie a opustit vědu.“ Svoji roli podle něj sehrála i celková atmosféra na oddělení. „Paní šéfka tehdy prohlásila, že kdyby to odmítlo podepsat víc lidí, rozmetají naše akademické pracoviště. Jestli by se to stalo, nevím, ona ale naléhala, abychom ústav chránili a že podpis je jen formalitou. Všichni to pak podepsali,“ říká Květ. A dodává: „Jako nepřekročitelnou hranici jsem si určil, že nevstoupím do KSČ a nebudu spolupracovat s StB. Prověrky jsem vnímal něco jako účast u tehdejších voleb. Sice jsem si to vyčítal, ale prostě jsem se s tím nakonec vyrovnal.“

O necelé dva roky později Květ přešel do hydrobotanického oddělení Botanického ústavu v Třeboni, kde na počátku normalizace nebyl nikdo z vědců členem KSČ, vedení tedy tlačilo na to, aby lidé demonstrovali svou „angažovanost“ aspoň členstvím ve Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). „Řešili jsme to tak, že jsme se postupně střídali ve funkci předsedy,“ vzpomíná Květ. „Členství bylo jinak velmi formální. Jeli jsme třeba na svatbu kolegy do Červené Lhoty a nahlásili to jako tematický zájezd. Nebo jsme tu měli aspiranta z Venezuely, vyprávěl nám o ní po práci a my jsme si to zapsali jako odpoledne solidarity s Latinskou Amerikou.“

Z jejich pracovního kolektivu se vyhnuli členství v SČSP jen dva kolegové. Jednou byla mladá vědkyně, která se vymluvila na své malé děti. Druhým byl Jiří Komárek, tehdy jeden z nejvěhlasnějších vědců ústavu, světový odborník na řasy a sinice. Komárek přitom už po studiích vstoupil do komunistické strany, během pražského jara však jasně stál na straně Dubčekova vedení a po invazi byl ze strany vyhozen v rámci prvních čistek.

Šlo tam o jedinou otázku – jestli souhlasím se vstupem vojsk.

Po vyhození z KSČ přišlo i vyloučení z akademie věd a vědec – jak vzpomíná – se už ohlížel po nějakém manuálním místě. Pak ale přišla nečekaná nabídka na práci v Botanickém ústavu AV, vedeném tehdy Komárkovým kamarádem Slavomírem Hejným. „Řekl mi, že mě vezme k sobě, že ale nesmím být moc vidět,“ říká Komárek.

Hejný patřil v padesátých letech ke komunistickým studentům a brzy se stal ředitelem Botanického ústavu. Protože se během roku 1968 nijak neangažoval, tak ho v čele Botanického ústavu nechali i s nastupující normalizací. Později se podle Komárka zastal řady lidí i během prověrek a v rámci možností se snažil dávat na první místo v práci odbornost vědců před jejich podlézavostí komunistické straně, což tehdy nebylo běžné.

Komárek se tak mohl díky ochranné ruce Hejného nadále věnovat řasám, v Třeboni založil pracovní skupinu pro vodní rostliny. Zmíněná podmínka „nebýt vidět“ znamenala, že nemusel být členem SČSP a v akademii působil trochu jako disident uvnitř oficiální vědecké struktury.

Vědu sice mohl dělat, nesměl ale učit, řídit lidi, kariérně růst, vyjet na Západ, jakkoli mu odtud chodily pozvánky na kongresy. „Dával jsem je Hejnému, aby o nich věděl,“ říká Komárek. „Hejný nad nimi obvykle mávl rukou a prohodil – víš, jak to s tebou je.“

Každý rok na pohovor

Jak podle představ režimu vypadal úspěšný pohovor u prověrek, ukazuje zápis z jednání s jednou mladou pracovnicí pražského podniku zahraničního obchodu. Ty tehdy jako jediné zprostředkovávaly vývoz zboží na Západ, případně dovoz sem, takže komunisté podobné posty obsazovali prověřenými lidmi. Žena, která si pro potřeby našeho článku přála nezveřejnit své jméno, se dostavila k prověrce 13. října 1970 a zapisovatel zaznamenal její výpověď takto: „Po lednu jsem se žádných akcí nezúčastnila. Líbil se mi začátek roku 1968 – později se však situace natolik zkomplikovala, že vstup vojsk byl nevyhnutelný. Mám kladný vztah k SSSR. Za poslední období se situace uklidnila, což je vidět i v obchodech. Dobrá práce strany je všude viditelná. Na pracovišti máme dobré vzájemné vztahy. V ZŠP (Závodní škole pracujících) studuji angličtinu, jsem členkou Socialistického svazu mládeže a vybírám příspěvky ROH (Revoluční odborové hnutí). Osobní perspektivu vidím v další práci. Se svým zařazením jsem spokojená. Dále se chci věnovat studiu jazyků.“

Na to, jestli souhlasím s linií strany, se mě neptali.

Šlo do značné míry o ukázkovou výpověď. Kající se pracovník sice připustil, že v něm události jara 1968 vzbudily naděje (celá země přece byla v euforii, kterou šlo těžko popřít), nicméně později se věci pokazily a bylo třeba zakročit. Proto také komisaři ocenili výpověď kladným hodnocením. „Komise s přihlédnutím k dobrému hospodářsko-politickému hodnocení a průběhu pohovoru doporučuje, aby jmenovaná nadále zastávala svěřenou funkci,“ píše se v závěru.

Nestraníci si ale mohli udržet práci i v případě, že nešli prověrkové komisi na ruku. Jaroslav Fiala zažil prověrky jako nestraník v pražském podniku ČKD naftové motory, kde pracoval na pozici vedoucího dvanáctičlenného týmu oddělení metalurgie. „U prověrek šlo o odpověď na jedinou otázku – jestli souhlasím se vstupem vojsk,“ vzpomíná. V komisi tehdy seděli tři lidé – jeden z vedení podniku a dva dělníci, zástupci podnikové komunistické buňky. Fiala rovnou prohlásil, že nesouhlasí. „Oni se zeptali, jaké k tomu mám důvody. Odpověděl jsem, že se nám během invaze narodila dcera, kolem porodnice se střílelo a že by si neměli přát něco takového zažít. Oni namítli, že to jsou moje osobní zážitky. Reagoval jsem, že se mi to všechno propojilo a nemůžu si pomoct.“

Napřed Fialu na místě vedoucího nechali s vysvětlením, že metalurgů je málo a podnik nemá nikoho jiného. Po několika měsících pak ČKD přece jen sehnala náhradu a Fialu posunuli do pozice řadového zkušebního technika, zůstal ale ve stejné laboratoři a se stejným platem. Nesměl řídit lidi a každý rok chodil k pohovoru ke kádrovákovi. To mimo jiné znamenalo opakovaně odpovídat na otázku, jestli má nějaké informace o svém dědovi, který byl po válce se svou německou manželkou odsunut a žil někde u Vídně. „Šlo o to vyvíjet na mě tlak, abych věděl, že mě sledují,“ říká Fiala.

Z jejich oddělení v ČKD nebyl nikdo členem komunistické strany, podnik se je proto také snažil přimět, aby vstoupili do SČSP. „Odmítli jsme to, z podniku na nás kvůli tomu netlačili, to ale nic neznamenalo. Byl tu tlak existenční,“ vzpomíná Fiala, který výsledek vzdoru (podobně se chovala jeho manželka) pocítil ještě v polovině osmdesátých let, kdy se jejich dcera přes skvělé výsledky na gymnáziu neúspěšně hlásila na vysokou školu.

Přiznal si svoje omyly

Časté byly také případy, kdy se prověřovaní nestraníci snažili s komisí dohodnout na nějakém vzájemně výhodném kompromisu, po němž by komise splnila práci a oni si udrželi práci i pocit, že neselhali.

Lence Kozlové, dnes Pitrové, bylo během pražského jara dvacet šest let a ve svých rodných Karlových Varech začala čerstvě pracovat jako lékařka v lázeňském sanatoriu Volgograd. Byla členkou ROH („Byli jsme tam automaticky všichni,“ říká), do komunistické strany ale nevstoupila a neměla to ani v úmyslu. V říjnu 1970 jí tedy přišla pozvánka na prověrky nestraníků.

Odehrávaly se přímo v práci a v komisi seděli čtyři lidé: primář, vedoucí hospodářského pracoviště sanatoria, funkcionář odborů a někdo za komunistickou stranu. Doktorka Pitrová si dnes už není jistá, zda přímo padla otázka po jejím názoru na okupaci, na své tehdejší rozpoložení si však pamatuje. „Nebyla jsem takový hrdina, abych řekla, že to je okupace, mám ale pocit, že na to řeč nepřišla,“ vzpomíná.

Ve vzpomínkách jí zůstalo, jak před ni komise položila na stůl papír s dotazníkem, kde měla písemně odpovědět na otázky „Jaký má vztah ke svému pracovnímu místu“, „Jaký má cíl v práci“ a „Jak sama hodnotí svoji pracovní kázeň“. „Odpovídala jsem v obvyklých frázích, jimiž se tehdy snažil člověk podobné otázky odbýt. Třeba že jsem spokojena s pracovním prostředím, má kvalifikace odpovídá mému zařazení a své pracovní povinnosti dodržuji,“ říká Lenka Pitrová.

Celkově však měla pocit, že členové komise se snaží splnit svoji povinnost, ale zároveň jí nechtějí ublížit. Důvodem podle ní mohlo být, že některé členy komise osobně znala, primář znal navíc velmi dobře jejího otce, rehabilitačního pracovníka. S řadou lékařů ze sanatoria byla navíc těsně po okupaci ve stávce, než se později přidali na stranu normalizátorů. Místo si udržela a ve svém hodnocení si později četla, že její názory jsou „v souladu s linií strany“. „Na nic takového, jestli s linií strany souhlasím, se mě ale neptali,“ vzpomíná Pitrová.

Průmyslovák Vladimír Vydra nastoupil po vojně v roce 1959 do podniku Tonaso Neštěmice, v obci vzdálené zhruba pět kilometrů od Ústí nad Labem. Za zkratkou Tonaso se skrývalo sousloví továrna na sodu, jedna z chemiček, které v Ústí a okolí fungovaly. Vydra napřed nastoupil k rýsovacímu prknu, později si ho nadřízení všimli jako schopného organizátora a dali mu řídit údržbu, kde měl pod sebou zámečníky a údržbáře, dohromady asi patnáct lidí. Do komunistické strany nevstoupil.

Rok 1968 prožil s obvyklými nadějemi stoupenců pražského jara a pozdějším zklamáním, když přijely tanky. Veřejně se neangažoval, žil prací, závodním volejbalem a čerstvě narozenou dcerou. Na první výročí okupace v srpnu 1969 ale neodolal a zúčastnil se drobné protestní akce. „V Ústí se tehdy objevila výzva, aby šli lidi do práce v černém,“ vzpomíná. Aby význam protestu podtrhl, nejel výjimečně tramvají, ale vydal se stejně jako řada jiných do Neštěmic asi hodinu chůze pěšky. „Netvořili jsme nějaký chumel lidí, šel jsem sám, kus za mnou a přede mnou šli další lidé. Šlo o tichý protest jednotlivců,“ dodává Vladimír Vydra. Přitom si stačil všimnout, že kolem nich pomalu projížděla volha a v ní seděli muži, kteří si kráčející postavy fotografovali. Právě tento detail se mu připomněl o necelé dva roky později.

K prověrce byl pozvaný na 1. června 1970. Nevěděl, co přesně ho čeká, pouze od kolegů slyšel, že se bude řešit názor na „vstup vojsk“. Když přišel do kanceláře na ředitelství, uviděl v komisi sedět výrobního náměstka, tajemníka ředitele a svého nadřízeného, vedoucího cechu. Složení doplňoval dělník, předseda podnikové buňky KSČ.

Mládí a nezkušenost mu neumožnily rozeznat pravé záměry.

Vydra si pamatuje, že členy komise nejvíc zajímalo, proč se účastnil zmíněné protestní akce. „,Jak si to představuješ, chodit v černém na výročí?‘ ptali se mě. Snažil jsem se z toho nějak vykroutit a mluvil jsem spíš obecně. Řekl jsem jim, že to byla výzva a že jsem měl pocit, že bych se měl zúčastnit,“ dává dohromady průběh tehdejší debaty před komisí. Už si nepamatuje, zda padla otázka, co si myslí o okupaci. Když přišla řeč na politiku, vytáčel se, že ho až tak moc nezajímá, protože se věnuje sportu. Opatrně uznal, že se děly omyly a chyby. Padly ale i konkrétnější otázky. Někdo z komise se ptal, jestli podporuje své údržbáře, členy Lidových milicí, a jestli je pustí z práce, až budou mít cvičení. Řekl, že ano.

Z chování dvou členů komise – tajemníka ředitele a dělnického předsedy základní organizace KSČ – měl pocit, že by ho rádi vyhodili z práce. Další dva – náměstek a šéf cechu – spíš drželi při něm. Měl pověst dobrého pracovníka, kvalitního a obětavého technika, který chodil do práce i mimo směnu, pokud bylo třeba, proto byl přesvědčený, že si ho chtějí udržet. To se také nakonec stalo. Vše bylo ovšem navenek zahaleno do frází, jimiž bylo třeba rozhodnutí odůvodnit ve prospěch normalizátorů. V zápisu z prověrky, provedeném až pět měsíců po jejím uskutečnění, stojí: „S. Vydra při pohovoru sebekriticky přiznal svoje omyly v politických názorech na vývoj situace v zemi v letech 1968–1969. Mládí a politická nezkušenost mu neumožnily rozeznat pravé záměry pravicově oportunistických živlů v naší zemi. Postupně s uveřejňováním dokumentů si provedl jednoznačný závěr, že v těchto krizových letech šlo o organizovaný a záměrný útok proti socialistickému zřízení a KSČ. Jednoznačně se přihlásil k podpoře nového vedení ÚV KSČ. (…) Jmenovanému bylo uloženo, aby otevřeně vystoupil před kolektivem spolupracovníků, přiznal své omyly a chybné jednání a aby otevřeně vystupoval na podporu politické a hospodářské konsolidace.“

A jako závěr: „Komise s přihlédnutím k jeho věku a sebekritickému doznání svých chyb a omylů doporučuje jmenovaného ponechat ve funkci mechanika cechu s tím, že jeho politická angažovanost, politické postoje a jeho vlastní podíl na politické konsolidaci v cechu II. budou do 31. 12. 1970 znovu přehodnoceny. Současně byla jmenovanému vedením podniku udělena důtka s výstrahou za jeho špatnou politicko-hospodářskou činnost s uložením do kádrového materiálu.“

Vystoupení před kolektivem se nakonec nekonalo. „Vyšumělo to doztracena,“ říká Vydra. Další úkoly prověrkové komise už si podnik ohlídal lépe: Vydra musel vstoupit do SČSP a v odborech dostal funkci člena revizní komise, což v praxi znamenalo, že četl a kontroloval zápisy ze schůzí. Vydra také i po prověrce musel každý rok procházet kádrovým hodnocením, které dělalo vedení KSČ jeho cechu a kde se řešilo, nakolik patří mezi politicky loajální pracovníky. Nabídli mu také vstup do komunistické strany, to ale odmítl s výmluvou, že nemá čas, protože sportuje, angažuje se v SČSP a odborech. To se obešlo bez dalších následků.