Nic okolo sebe nepoznávám. Jsem v malém pokojíku, který dost připomíná hotel. „Aha! Jsem přece v Oslu!“ S velkým přemáháním se mi podaří dostat pryč z pokoje do výtahu. Tam se mě nějaký muž s HWC visačkou zeptá „Where are you from?“ – věta, kterou uslyším ještě mnohokrát. „Czech Republic?“ „I’m Yusuf from Israel“ odpoví. „I’m Adam, enjoy football.“ Po snídani potkávám pár spoluhráčů a zjišťuji, že za dvacet minut je sraz před hotelem. „Kdy hrajeme? S kým hrajeme?“ – další otázky z repertoáru českých bezdomovců.
Následoval úkol těžší než vstávání. Dostat se až do úplného centra Osla, na Rådhussplassen – „norskej Václavák“. Tady se bude hrát „street soccer“, pouliční fotbal, právě kvůli němu jsme v Norsku. Nejsme obyčejní fotbalisté, spojuje nás všechny životní zkušenost člověka, který žil na ulici.
Přidělený dobrovolník, Nepálec Sijan, nás všechny poklepe po rameni a popřeje nám hodně štěstí. Tým nastoupí na hřiště a zařve si „Kdo je nejlepší? Sananim!“ Z tribun se ozývá „Heia Sverige!“ a „Do toho, Češi“. Hra jako taková se moc nepovedla. Tráva byla mokrá, naše technika bídná, ale vyhráli jsme, takže na trenérovy nadávky nikdo nedbal.
Po zápasu se celý náš tým hladový a zpocený šinul do jídelního stanu, když mě náhle zastavil muž podobného věku z brazilského týmu a jedna z dobrovolnic celého HWC kolotoče. Následoval dojemný a pro mě nezapomenutelný rozhovor. „Ahoj, tenhle hráč se jmenuje Lucas a chtěl by ti něco říct. Umí ale jen portugalsky, tak ti to přeložím.“ „Dobře, co potřebuje?“„Jaká je tvá velikost bot?“ S udiveným obličejem se ptám: „Cože?“ „Velikost bot, potřebuje ji vědět,“ zopakuje. „Asi 45, proč?“ „Chce ti dát své boty. Viděl, jak ti to klouže. Má s sebou ještě jeden pár náhradních.“ „A to jako napořád?“ „Napořád.“
Ztratil jsem slova. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo Lucase pevně obejmout. Když jsem si osušil oči, vytvořil památnou fotku a téměř posvátně převzal nové boty, ještě jednou jsem mockrát poděkoval a také popřál štěstí, protože Brazílie měla za pár minut hrát. Tou dobou jsem ještě nevěděl, že vyhraje celý Homeless World Cup. Když jsem to po týdnu zjistil, přál jsem jim to celým srdcem.
Náš první oběd připravený Armádou spásy byl plný rozpačitosti a užaslosti z města. Občas tato užaslost vytanula na povrch ve formě nenápadných poznámek typu: „Hele, kluci, já vidím poprvý moře.“
Po obědě na nás čekali bezdomovci z Grenady. Na rovinu – bohužel jsme nevyhráli. Ale z technické stránky byl tento zápas dokonalý, jak s akčními momenty, tak s promyšlenými chladnokrevnými finesami, které vyústily v gól.
I zranění bylo, obklíčený grenadský hráč nevěděl, co dělat, a tak naslepo kopl do míče. Naneštěstí pro mě, všechnu sílu, co dal do výkopu, vstřebal můj obličej. Ale teď už tam byl trenér, který mě prosil, ať se nesměju (protože jsem přece ten míč chytil!), a polil mě vodou. Nejistě jsem vstal, zamával do kamery, abych uklidnil přítelkyni a pokračoval jsem ve hře. Nutno říct, že potlesk diváků, který se ozval, když jsem vstával, zahojil veškeré rány, jež jsem utržil.
Homeless World Cup je úžasná událost. Každý se může účastnit pouze jednou, ale ta vzpomínka je navždy. Ať už jde o atmosféru Osla nebo štěstí z odehraného zápasu, které jsem mohl sdílet s protihráči. Po všech těchto zkušenostech už „fair play“ není pouze slovo, ale obrovský pojem.
Usnul téměř okamžitě, přesto se mě na poslední chvíli spoluhráč zeptal: „S kým hrajeme zítra?“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
