Za poslech západní hudby v Československu padesátých let mohl hrozit i kriminál. Jako se to stalo v říjnu 1957 tzv. páskům poté, co na rokenrolovou tancovačku v pražském Mánesu vtrhla bezpečnost. „Páskovství bylo vnímáno jako veřejné zlo, a tihle kluci a holky posloužili coby výstraha ostatním,“ popisuje událost ředitel PopMusea v Praze Aleš Opekar.
Proč byli vyznavači rokenrolu režimu trnem v oku?
V roce 1957 se ledy ještě nehýbaly. Stalin byl už čtyři roky po smrti, ale kritika stalinského řízení se ještě nerozběhla. Uplynul teprve rok od potlačení maďarského povstání, u nás byl u moci Antonín Zápotocký, v listopadu vystřídaný Antonínem Novotným. Svět byl rozdělen železnou oponou. Za téhle atmosféry se vše, co přicházelo ze Západu, neslučovalo s komunistickými ideály.
Lze pásky považovat za městskou subkulturu?
Pokud přijmeme tezi, že subkultura je skupina lidí spojená generačně a společným vkusem, pak ano, páskové spolu s dívkami zvanými sajdky subkulturou byli. Ačkoli oni sami se nijak nevymezovali ani nepojmenovávali, za pásky je označil režim.
Co bylo oním pojítkem?
Samozřejmě americká kultura – poslech rokenrolu, tanec a mluva užívající anglicismy. I ve vizáži byli svobodnější: účes na emana, boty na vysoké platformě, tzv. maďary, saka s rameny do flašky, barevné ponožky a košile, ručně malované kravaty, kalhoty do „trubky“ se širokými záložkami.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
