Kanadská literatura se nám v poslední době přiblížila především díky Margaret Atwood, která nedávno u příležitosti udělení Ceny Franze Kafky navštívila Prahu. Tak trochu v jejím stínu zůstává jiná autorka, přestože jde o první kanadskou držitelku Nobelovy ceny za literaturu. Možná i proto, že Alice Munro (1931) se na rozdíl od Margaret Atwood nesnaží postihnout globální celospolečenské problémy, ani se k nim veřejně nevyjadřuje; říká, že není politický člověk. Zaměřuje se na „drobnější svět“ vesnic a maloměst v Ontariu, poblíž Huronského jezera, kde sama vyrůstala. A také její díla jsou „drobnější“.
Je výhradní autorkou povídek, což je poněkud nevděčný žánr. Munro v něm však dosáhla dokonalosti, za mistryni současné povídky ji ostatně označila i Švédská akademie. „Doufám, že lidé začnou vnímat povídku jako významné umění. Ne jako něco, čím se člověk baví, než napíše román,“ prohlásila nedlouho poté, co se stala laureátkou. Pravda je, že tomuto dojmu sama podléhala. Časopisu The New Yorker přiznala, že brala zpočátku psaní povídek jako trénink, než bude mít čas na román. Po čtrnácti sbírkách povídek, které má od debutu v roce 1968 na kontě, je ale jasné, že „neschopnosti“ napsat román nemusí želet ani autorka, ani její čtenáři.
K jejím šesti do češtiny přeloženým knihám nedávno přibyla sbírka Veřejná tajemství z roku 1994, která v mnohém vystihuje její tvorbu. Příběhy vycházejí z přesného pozorování reality, díky čemuž bývá označována za kanadského Čechova. A…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
