Architekti za pípou

Ještě do úterý zůstane karlínská galerie VI PER  proměněná v hospodu U Hada. Při této příležitosti odemykáme následující text, který projekt  zasazuje do kontextu současné architektury. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

•••

Udýchaná servírka přibíhá ke stolu a staví vedle rozpitého piva talíř s naloženým hermelínem. „Nakládáme ho s ořechy a všichni si ho chválí,“ oznámí zákazníkovi s jistou hrdostí v hlase. Automatickým pohybem sbírá použité sklo a proplétá se mezi návštěvníky zpět k výčepu. Iluze lehce zaplivané čtyřky s vlaječkami sportovních klubů na zdech je skoro dokonalá. Kateřina Vídenová, která tady roznáší hermelín, ovšem není ani servírka ani kuchařka, ale architektka ze studia MAK!. Podobně jako celý podnik U Hada v pražském Karlíně není opravdickou hospodou, nýbrž výstavním počinem v galerii VI PER, který komentuje dramatickou proměnu této stále dražší čtvrti, kde dnes vzkvétají podniky orientované především na zákazníky vyšší střední třídy.

„Dostali jsme od VI PERu nabídku udělat si výstavu, ale pověsit na stěny skici a fotografie není něco, co by nás lákalo,“ říká Vídenová, která společně s Adamem Wlazelem založila MAK! (Mobilní architektonickou kancelář). Ostatně ani VI PER, galerie zaměřená na architekturu, která otevřela v Karlíně před rokem a půl, nejde touhle cestou. „Víc než samotná architektura nás zajímají vztahy, které vytváří. K lidem, k místu, k ekonomice,“ vysvětluje jedna z galeristek Barbora Špičáková.

Architektonické galerie podobného ražení po celém světě hledají nové formy prezentace a s nimi také studia myšlenkově příbuzná ateliéru MAK!. Nečekají na zakázky, ale vyrážejí do míst, která je přitahují, a tam sami začnou stavět. Důležitější než co se postaví, je vždycky pro koho a proč. Mohou to být budovy, často jde spíš o menší a dočasné intervence, jako je právě hospoda U Hada. Ta se zrodila, aby připomněla, co už v Karlíně není. Levná rovnostářská nálevna, kde se spolu u jednoho stolu mohou potkat dělníci, literáti, zedníci, urbanisté i trendaři. Vše je přesně v duchu MAK!, který Vídenová s Wlazelem shrnují: „Architektura rozhodně není jen to, co je ve městě vidět.“

Skamarádili jsme se

Architektonické uvažování, které se zaměřuje víc na proces než na výsledek, není zase tak nové. Kořeny má v době, kdy se architektura vyžívala v rafinovaných estetických kreacích ve službách luxusní klientely. Mezitím nabírala obrátky stavební krize, praskaly realitní bubliny, zdražovalo bydlení. Toto napětí vyneslo na povrch i nové architektonické proudy. V roce 2010 londýnský kolektiv mladých architektů udělal kino z opuštěné benzinové stanice v Clerkenwellu. Starou konstrukci obalili závěsy a vzniklo Cineroleum, kino-zjevení, bez peněz, bez klienta a pro všechny.

Berlínské studio Raumlabor tou dobou jezdilo po světě s objektem zvaným Kitchen Monument (Kuchyňský monument). Byla to obří bublina z průsvitné plastové fólie, která se dokázala proměnit v přednáškový nebo taneční sál a byla schopna dodat poezii a domáckost každému místu, kde se ocitla. „Kuchyň města“ – zafungovala v Liverpoolu, na bienále architektury v Benátkách i na pražském Jižním Městě, kde ji postavili v rámci festivalu Street for Art.

V roce 2009 nastoupila ústřední dvojice z Raumlabor, Matthias Rick a Markus Bader na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, aby vedli ateliér architektury. Kateřina Vídenová byla jejich asistentka, a i když Raumlabor v Praze vydrželi jenom dva roky (do nástupu nového rektora na VŠUP), jejich metoda Vídenovou „navždy nakopla“. V létě 2013 spustili s Adamem Wlazelem projekt MAK!: karavan, s nímž vyrazili na Vysočinu. Vyzkoušet, jestli by architektura mohla fungovat jako „kočovné řemeslo“.

Karavan postavili na náves, místní rozhlas vyhlásil, že přijeli architekti a přijímají zakázky. Především radili: jak by se dal rekonstruovat dům, jak udělat přístřešek pro ovce. Scházeli se se starosty a mluvili s nimi o plánování obce. Pražáky, kteří přijeli radit, si místní kupodivu docela ochotně vyslechli: „Všude jsme se skamarádili,“ vzpomíná Kateřina; i to patří k jejich přístupu.

V dalších letech následovaly další štace. Letos v létě s podporou Goethe-Institutu vyjeli do příhraničních měst. „Všude se spojíme s nějakými místními architekty nebo aktivisty,“ vysvětluje Kateřina Vídenová. To udělali i v Liberci, kde našli spřízněné lidi kolem spolku, který oživuje prvorepublikové kino Varšava a také na Fakultě umění a architektury tamní Technické univerzity.

Společně znovu uvedli do života uzavřený a zanedbaný parčík v proluce nedaleko centra. Během týdne dobrovolníci pod Wlazelovým vedením vytvořili z prken pódium, sezení a truhlíky s rostlinstvem. Celé léto pak v improvizovaném amfiteátru hráli muzikanti, promítaly se filmy a místní doteď vzpomínají na příjemné letní večery.

Na konci září se ovšem podle dohody s městem mobiliář musel rozebrat, parčík se znovu uzavřel a visí tu červeno-bílá páska s nápisem NEVSTUPOVAT. Je tedy těžké říct, jaký měla krátká epizoda oživení smysl. „Hodně se o tom mluvilo. A to je asi ten nejdůležitější výstup, že si lidé uvědomili, jak málo stačí, aby park mohl fungovat a sloužit,“ shrnuje letní happening Jiří Žid ze spolku Zachraňme kino Varšava.

Úplná smrt

Tématem Liberce byly neudržované parky. Když měli MAK! najít leitmotiv pro výstavu v Karlíně, byli tu párkrát i s galeristkami „na tahu“. A všimli si, že Karlín se změnil. Tam, kde do povodní v roce 2002 stávala lidová pestrobarevná čtvrť opěvovaná jedním z hitů Ivana Hlase, je dnes místo přes den přeplněné lidmi z kanceláří. Vyšší kupní síla vedla k tomu, že se ceny v restauracích i nájmy bytů začaly šplhat nahoru a podle nich se také začala měnit skladba obyvatel i návštěvníků barů a bister.

Urbanisté a sociologové tomuto jevu říkají „gentrifikace“, tedy proces, kdy původně dělnické a chudší čtvrti vlivem přílivu movitějších rezidentů vytlačují původní obyvatele. Je to fenomén, který vede k unifikaci celých čtvrtí a aktuálně pálí takřka všechny západní metropole, Praha není výjimkou. Ceny mohou zvedat různé faktory. Buď si levné sousedství oblíbí umělci a za nimi přijde byznys, jindy za nimi stojí nekoordinované developerské projekty. Turisticky atraktivní města aktuálně bojují s vlivem globální služby Airbnb na růst nájmů. V Karlíně skladbou obyvatel zamíchal rozvoj kancelářských budov, které nahradily staré továrenské komplexy.

Museli se prokousat mnoha komplikovanými předpisy.

„My starousedlíci už nemáme, kam jít. Všude jsou hospody, kde pivo stojí skoro padesát korun. Někde mají bílé ubrusy. A to je úplná smrt,“ shrnuje pocity karlínských obyvatel dvaašedesátiletý hospodský v nažehlené flanelové košili. Za výčepem již zavřené nálevny U Zpěváčků se pohyboval třináct let. Nyní točí U Hada. Díky němu sem s důvěrou přicházejí původní štamgasti a mísí se tu se studenty umění, architektury i designu, kteří jsou zvědaví na koncept hospody vsazené do galerie. Experiment s hospodou coby místem setkávání různých sociálních skupin zafungoval. Atmosféru pochopitelně tmelí alkohol, jehož ceny se pohybují pod obvyklým průměrem sousedství.

Galeristky a architekti se museli prokousat mnoha komplikovanými předpisy v pohostinství – stejně jako u parku nebo dětského hřiště, složitá bezpečnostní a hygienická pravidla rukodělným DIY intervencím a hraní ve veřejném prostoru rozhodně nepřejí. Ani zřizování výčepu v galerii.

Důležitý byl program, který by přitáhl co nejširší publikum: „Každý večer se tu něco děje, někdy je to beseda s architekty, někdy turnaj ve fotbálku. Připravit program nám dalo nejvíce práce,“ popisuje Kateřina Vídenová. Přeměna prostoru pak prý už byla „hračka“. Do sálů navezli židle, stoly, automat na šipky i jukebox z dnes už neexistujících čtyřek a dali tak zapomenout na to, že VI PER byla bílá intelektuální galerie.

V pět odpoledne, kdy se otevírá a U Hada to ještě zeje prázdnotou, to tu přece jenom vypadá jako ve filmových kulisách, s přibývajícími hosty i pokročilou hodinou ovšem prostor magicky ožívá. Hospodský hluk z vedlejší místnosti se snaží silným hlasem přehlušit dramatik Miloslav Vojtíšek (alias S.d.Ch.), který tu předčítá svůj scénický monolog Zátiší ve Slovanu. U výčepu si mezitím skupina někdejších štamgastů od Zpěváčků chystá kytary, aby celý prostor ovládla zpěvem Slavíků z Madridu. Galeristka z VI PERu Barbora Špičáková pozoruje směs hostů: „Už teď je jasné, že tahle hospoda bude naše nejnavštěvovanější výstava.“