Je srpnová neděle. Mám namířeno ho Holandska. Vezu kabelové rozvaděče. Plný kamion. Přejíždím Rozvadov, kdysi jsem tu stával nebo poskakoval brzda-plyn i ve dvoudenní koloně. Kontroly, papírování. Dneska hladce projíždím. Sjednocená Evropa. Splněný sen. Pípnutí SMS: Spustili jsme to. Je to venku. Naše internetová petice. ČešiPomáhají.cz.
Je to výzva vládě, aby splnila dva roky starý závazek o přijetí 1500 uprchlíků, vyjádření solidarity s lidmi, kteří trpí. Veřejný projev občanského postoje. Rozdělení na vítače a xenofoby je pomýlené. Je to mnohem složitější.
Na první německé pumpě si kupuju kafe a otevírám v mobilu Facebook. Sdílím petici a vyzývám kamarády, aby ji podpořili a šířili. A zase vyrážím. Co na to kamarádi? Co ti, kteří mi pravidelně sviní Facebook nenávistnými komentáři? Za sklem důvěrně známá krajina. Znám v Evropě snad každý patník. Závidím lidem panenskou radost, když se objeví v nějaké zemi poprvé, já kolikrát ráno tápu, kde jsem se probudil.
Jsem u Norimberku. Kolona. Aspoň mám čas omrknout první ohlasy. Co naši potřební!? Islám je zlo! Brzy si pro tebe přijdeme, Miko! Nastěhuj si je domů! Tuhle zemi vybudovali naši předci, ne ti tví cikánští. Hm. Copak chci do Evropy přestěhovat celý chudý svět?! Nejsem naivka, ale vysvětlovat některým lidem rozdíl mezi ekonomickým migrantem a válečným uprchlíkem je marnost. Jsem pyšná, že tě mám mezi přáteli, Jardo.Skvělý. Podepisuju a šířím. Hned je mi líp.
Míjím německý autohof. Bodne mě vzpomínka. Tady to všechno začalo. Byl jsem taky na cestě do Holandska, dával jsem si pauzu a sjížděl Facebook. A narazil jsem na video ze Sýrie. Záběry po chemickém útoku. Kluk ve věku mého nejmladšího syna na zemi, třásl se a nemohl dýchat, pěnu u úst. Musel neskutečně trpět. Chtěl plakat, ale nemohl, bralo by mu to sílu na dýchání. Na zbytek dechu. Na poslední nádech…
Byl jsem v šoku a nemohl se na nic jiného soustředit. Měl jsem pokračovat v cestě, ale nešlo to, i když mě tlačil čas, kamioňákův nejhorší nepřítel… Myslel jsem na své děti, které mají štěstí, že nemusí prožívat takové hrůzy. Chtěl jsem je všechny tisknout k sobě. Vidím je tak málo! Zase ty výčitky, že všechny moje cesty – Evropa, Rusko, Střední Asie, Balkán – okrádají rodinu o tátu a muže. Ta práce mě živí i baví, ale tenkrát mě přepadla tíseň. Co je to sakra za svět, kde děti umírají? A takhle strašně! Dorazil jsem tehdy do holandské Bredy a šel do města, jako vždycky, když můžu. Chodím mezi lidi, povídám si s nimi. Tenkrát jsem chtěl mlčet. U kafe v bistru jsem seděl sám a smutný. Všiml jsem si, že mě pozoruje černošská holčička. Šla ke mně. Přinesla mi obrázek: sluníčko a postavičky, jak je malují snad všechny děti na světě. Najednou do mě vjela naděje! A obrovská potřeba něco udělat. Jenže co já, kamioňák z Vlašimi? Pak jsem ale začal oslovovat na internetu lidi, se kterými mám společné vidění světa. Vznikla facebooková skupina a pak i naše výzva. Rodila se čtyři měsíce…
Ze vzpomínek mě zase probere zpráva. Mrkni pod výzvu. Zastavil jsem na benzince. Reloudoval stránku ČešiPomáhají.cz: 249 podpisů! Ty jo, první den! Nasedl jsem. Chytil jsem pevně volant a narovnal jsem ramena. Jo, kamioňák sice nevyčaruje světový mír, ale jako kdokoli jiný může zkusit změnit aspoň něco. Lepší udělat něco než nic. Naši výzvu už podepsalo skoro tisíc lidí. Mezi nimi i Jan Hrušínský, Petra Procházková, David Matásek, Jaroslav Hutka, Ruth Hájková, Fedor Gál, Pavel Jungwirth… Když kamioňák zjistí, že v tom nejede sám, je to skvělý pocit.
Jaroslav Miko,
řidič kamionu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
