Nechci být v hlavním proudu. Rád obývám okraje,“ řekl v roce 2000 britskému Guardianu americký režisér Jim Jarmusch. Navzdory těmto slovům byl právě v samém středu zájmu a na druhém vrcholu své kariéry, kam jej vynesl snímek Ghost Dog: Cesta samuraje. Romantická představa „bytí mimo“, ať už se to týkalo jeho samotného, nebo postav jeho filmů, je jednou z věcí, která k Jarmuschovi vždy přitahovala oddané publikum. Zároveň není možné přehlédnout, že posledních patnáct let cesta jedné z výstavních tváří amerického nezávislého filmu osmdesátých let směřovala z vrcholu dolů.
To, co platí pro jeho filmy, které jako by si nevěděly rady s radikální proměnou nezávislé scény v novém miléniu, se ovšem rozhodně netýká Jarmusche jako figury. Muž se sněhobílou, pečlivě vyčesanou kšticí stále okouzluje – dnes už víceméně pamětnické – publikum.
Jeho nejnovější snímek Paterson navíc po letech přináší něco z toho, proč kdysi patřil k filmovým svatým. A připomíná fakt, že podobná režisérská superstar v dnešních podmínkách nemá šanci vyrůst.
Výrazný profil
Rodák z Ohia měl vždy větší úspěch v Evropě než v Americe. Čeští cinefilové si k němu v devadesátých letech vytvořili zvláštní vztah a přísahali na jeho filmy téměř jako na Bibli. Jeho první snímky zkraje osmé dekády Podivnější než ráj či Mimo zákon, které se zpožděním dorazily do Česka, či Ghost Dog z roku 1999 čeřily emoce i vnímavost a vznikala na ně filozofická pojednání.
Do…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
