Umělec z křemíku
Počítače skládají básně, malují obrazy a píší hudbu. Je kreativita vlastní pouze člověku?
Jednoho slunného dne v roce 1971 se nad uměleckým centrem CalArts v Kalifornii vznášela helikoptéra s podivným nákladem: nesla stohy stránek s počítačem generovanou poezií, které pak shodila návštěvníkům, aby si je mohli v údivu či pobavení číst. Přestože z dnešního pohledu šlo o počítačový pravěk, byl tento happening jen dalším projevem dlouhotrvajícího zájmu o využití náhody a algoritmů v umělecké tvorbě. Údajně již Mozart experimentoval se skládáním hudby podle hodů kostkou, polonáhodná kompozice představovala oblíbenou hru smetánky 18. století. Dadaisté později náhodně losovali slova vystřižená z novin a skládali je do básní.
Počítače se začaly používat k tvorbě prakticky hned po svém vynálezu; již v roce 1953 napsal Christopher Strachey program, který pomocí předem daných šablon náhodně generoval milostné dopisy. Následovalo vytváření básní i příběhů. Slabinou raných metod byla nutnost zásahu kurátora – mezi vytvořenými skladbami nebo texty se často ukrývalo něco skutečně zajímavého, ale většinou se to ztrácelo v množství balastu, který musel odfiltrovat člověk. Tato vlastnost v podstatě přetrvala dodnes, poměr zajímavých výstupů vůči balastu se však výrazně zlepšil.
Počítačové programy dohánějí člověka v mnoha intelektuálních činnostech, oblíbenou útěchou ale bývá, že některé výsostně lidské projevy, jako je právě umění nebo humor, počítače „nikdy nezvládnou“. Výzkumníci v oboru výpočetní tvořivosti (computational creativity) nám však ukazují, že to rozhodně není…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
