Přes všechny omluvy, mezivládní deklarace, všechna politická podání rukou, vztyčené pomníky a stržené hraniční závory, přes všechny symboly toho, že historické křivdy jsou odpuštěné a vyrovnané – nejsou. Posledním důkazem je současný požadavek polské vlády, aby Německo vyplatilo Polsku bilion amerických dolarů („možná ještě víc,“ říká polský šéfdiplomat Witold Waszczykowski) jako náhradu škod z druhé světové války.
Předem je potřeba říct, že výzva nemá šanci na úspěch. Oficiální německá odpověď je jednoznačná, reparace jsou právně uzavřená věc, a je to tak. Konkrétně Polsko se jich vzdalo hned třikrát, v roce 1953, pak 1970 a ještě jednou po svržení komunismu v roce 1990. Polští vládní politici to vědí. Ostrými slovy směrem k Němcům nešetří, když ale dojde na právničinu, vyjadřují se o poznání opatrněji. „Ano, z legislativního hlediska je věc velmi komplikovaná,“ říká jeden z vládních činitelů, „ale z pohledu historického a morálního jsme v právu.“
Otázka zní: Nemá v jistém smyslu pravdu? Rozsah smrti, zkázy a utrpení, které Polsku německá invaze přivodila, má v Evropě jen málo srovnání. Poláci mohou Němci vyvolanou válku právem vinit nejen z obrovského utrpení svých obyvatel, ale i z toho, že po ní skončili v sovětském područí (Češi si svou cestu do něj vybrali ve svobodných volbách, Poláků se nikdo na nic neptal). Polsko sice diktátem Sovětského svazu získalo území na západě (tehdy zničené a vylidněné), ale Sověti mu zabrali stejně velký kus země na východě, včetně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
