Obyčejný červencový čtvrtek… nebo ne? Pro nás určitě ne – dnes máme v plánu se zadlužit téměř do konce našeho produktivního věku a zařídit odjezd na dlouho očekávanou akci. Dost na jeden den.
Vstáváme po sedmé hodině ranní. Jako obvykle je naší první starostí naše zlatíčko. Musíme ho trošku vypravit, než přijde slečna Veronika na hlídání. Dnes máme naspěch, podepisujeme kupní smlouvu na naše první společné bydlení – starší dům. Už se těšíme, ale zároveň počítáme s tím, že se zadlužíme do konce života a rekonstrukce nebude jednoduchá. Podepíšeme smlouvu a je jasné, že pozitivní pocity převládají – konečně něco, co vlastníme společně!
Euforii ze splněného snu vystřídá realita, takže mířím do práce na pár hodin a moje dražší polovička odváží syna sto kilometrů daleko na hlídání k rodičům na celé čtyři dny – tak dlouho bez nás ještě nebyl, tak snad bude vše ok. Ještě skočím na katastr a pro pláštěnku, minulý rok na akci dost pršelo a musel jsem si ji půjčit. No, ani tentokrát to moc nevyšlo, zapomněl jsem ji hned v práci. Naštěstí předpověď věští super počasí na celou dobu – 24 °C a spíš pod mrakem.
V práci podle očekávání dnes zrovna tahoun nejsem, a tak na sebe hodím ten správný outfit a už vyrážím směr bus z Brna do Zlína, opět v euforii, i když tentokrát jiného typu. Pouze ten bus je nějaký pomalý, nebo se mi to jen zdá? Na nádraží ve Zlíně vyhlížím kamarády a kamarádky z různých koutů republiky – Olomouc, Kutná Hora, Děčín. Tedy spíš oni vyhlížejí mě, vezu jim lístky na festival Masters of Rock 2017! A už je to tady, první objetí, přivítání, první pivo. Už to v nás začíná vřít, potkáváme stejně „divně“ oblečené lidi, na stejné vlně, se stejným očekáváním. Místní motorák staršího data výroby (bez něho by to nebylo ono) nás přiváží do Vizovic a už to slyšíme, z reproduktorů se valí známé tóny. Vizovice nás vítají s otevřenou náručí jako každý rok, stejně jako my ji každý rok vřele přijímáme. Ještě vyměnit lístky za pásky (letos žluto-zelené) a vcházíme do areálu, kde se akce pořádá a kde už je teď, ve čtvrtek odpoledne, plno. Není divu, je vyprodáno – 25 tisíc lidí.
Na známém místě potkáváme spoustu přátel a kamarádů, dáváme první „hrušku“, posloucháme první tóny z pódia a usmíváme se. Na tohle jsme se těšili celý rok. Čtyři dny rock/metalové hudby, pohody a „vypnutí“ z každodenní reality. Nikdo tu neřeší, kdo je kdo, kdo co dělá, jsou tu manažeři, ajťáci stejně jako dělníci a prodavačky, je to každému jedno. Hlavně jsou tu lidé, kteří mají rádi stejnou muziku a chtějí si to v klidu užít – a také užívají. Navzdory hrůzostrašným zprávám v některých médiích se tady „kupodivu“ nic strašného neděje. Později k večeru se u „našeho stánku“ setkáváme s mojí teď už manželkou. Synátor je úspěšně předán do rukou prarodičů, a tak si začínáme užívat dlouho očekávaného volna.
U stejného stánku jsme se poprvé potkali před třemi roky a už jsme spolu zůstali. I proto sem tak rádi jezdíme, stejně jako naši kamarádi, kteří se tu dali dohromady před čtyřmi lety – u stejného stánku. Asi na něm bude něco zázračného, anebo je to prostě jen místo, kde se lidé potkávají u slivovice a je jim dobře. Nám je. Den končí nad ránem dalšího dne a v očekávání dalších skvělých kapel a pohody. Byl to dlouhý den a v našem životě hodně důležitý, ale už se těšíme na dny ostatní – nejen festivalové, ale i ty obyčejné. Kde ten zázračný stánek je, vám neřeknu. Ten svůj stánek si každý musí najít sám – ostatně, je jich tam víc než dost.
Aleš Pazdera,
40 let, ze severu, toho času žijící v Brně
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
