Končí éra domácích mazlíčků?
Kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi, říká lidová moudrost. Ti, kdo nemají psy rádi o nic víc než chobotnice nebo hrochy, což se nepočítá, protože to nejsou nejlepší přátelé člověka, ale přesto si myslí, že jejich vztah k okolním lidem to nenarušuje, mají nyní nový argument. Protože „mít rád psy“ v dnešním světě znamená mít, nebo ho alespoň chtít coby domácího mazlíčka. A jak píše britský The Guardian, chování domácích zvířat se bude pomalu, ale nevyhnutelně dostávat na hranu etiky. Dějiny jsou neúprosné.
Masové chování domácích zvířat čistě pro potěchu je věcí posledních sto padesáti let – od momentu, kdy začali mít městští lidé dostatek volných prostředků i času, které by mohli mazlíčkům věnovat. Dvanáct procent Britů podle průzkumu miluje domácí zvíře víc než svého partnera a devět procent víc než své děti, devět z deseti jej považují za člena domácnosti. Dnešní láska k chovaným zvířatům ale musela ujít dlouhou cestu. Ještě v šedesátých letech bylo běžné, že lidé nechali své psy před odjezdem na dovolenou utratit, protože bylo levnější a pohodlnější pořídit si po návratu nového psa než zařizovat péči o toho dosavadního po dobu nepřítomnosti.
Tenhle posun k větší citlivosti vůči chovaným zvířatům a k uznání, že zvířata jsou tvorové s vědomím a emocemi, které je třeba brát vážně, ale zároveň bude právě tím, co nakonec možná chovatelství vymýtí. Civilizační pokrok je v tomhle smyslu jednoznačný: vědecké poznání nám pravidelně přináší nové zprávy, že zvířecí mozky jsou složitější a úctyhodnější, než jsme si do té doby mysleli. Roste počet vegetariánů a veganů, cirkusům zvoní hrana a zoologické zahrady musí stále víc přesvědčovat veřejnost o své roli a smyslu. Je tak pouze otázkou času, kdy si i milující chovatelé položí otázku: Dělám vlastně správnou věc? Jakkoli drahou péči a pozornost svým zvířatům věnují, pořád platí, že s nimi nevyhnutelně zacházejí jako s vlastnictvím. Rozhodují, co a kdy budou jíst, co budou dělat, kde budou žít – a jestli je náhodou nenecháme vykleštit.
A je to neslučitelné spolu s přijetím faktu, že zvířata jsou svobodné a vědomé bytosti, kterým můžeme jen obtížně porozumět, a blíží se tedy v našem vnímání čím dál víc lidem. Mít jako domácího mazla člověka, který „jen“ nekomunikuje dost srozumitelně, by bylo dost podivné. A dnes banální otázky „Je váš kocour s vámi šťastný? A on vám to řekl?“ tak náhle dostávají úplně nový a podstatnější význam. Jak The Guardian uzavírá, chovatelství není věčné. Je to koneckonců jen móda, nijak zvlášť stará. A módy přicházejí – a odcházejí.
Obrana bezdětných
Týdeník The Economist vyrazil na obranu bezdětných; párů, manželství i jednotlivců. Tematika nedostatku dětí je jedním z oblíbených kousků konzervativní pravice a funguje jako sociální stigma obecně: pokud nemáte děti, lidé na vás obvykle hledí se zvědavou lítostí nebo se zvědavým podezřením.
Podezření proti bezdětným dobře shrnul francouzský zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen, když na adresu bezdětného Emmanuela Macrona prohlásil, že „nám tady vypráví o budoucnosti, a přitom ani nemá děti“. „Nemít děti je sobecká volba,“ prohlásil zase papež František, k čemuž The Economist dodává, že zřejmě zapomněl, co Bible říká o třísce v oku bratra a trámu v oku vlastním. Pragmatici aspoň podotýkají, že bezdětní opomněli vyprodukovat pracovní sílu zaručující chod systému důchodového zabezpečení. The Economist nicméně tvrdí, že podobná argumentace v západních podmínkách příliš nefunguje. V bohatých zemích nemá děti 15–20 procent žen a o trochu vyšší procento mužů – a tenhle podíl stále stoupá. Důvody jsou různé, od zdravotních komplikací přes nenalezení vhodného partnera po vědomé rozhodnutí si děti „nepořídit“.
Státy nepotřebují více rodičů, ale více dětí.
Týdeník prochází jedno stigmatizující tvrzení na adresu bezdětných a vyvrací je. Pokud jsou bezdětní lidé sobečtí, proč mají tendenci přispívat větší množství peněz na charitu a zakládat více charitativních organizací než běžná populace? Podle týdeníku tak aspoň mírně vyvažují skutečnost, že rodiny dělají obvykle vše pro to, aby udržely nebo zvýšily ekonomický status svých dětí, přičemž se spontánně snaží zabetonovat sociální prostupnost společnosti. Ani kupa dětí zároveň nedělá z nikoho kvalitního člověka pečujícího o společenské blaho. Docela dobře vidět je to právě na příkladech politiků: bezdětní jsou kromě Macrona také Angela Merkel, Theresa May nebo japonský premiér Šinzó Abe. A že by to z nich nutně dělalo méně důvěryhodné správce veřejných zájmů než z Donalda Trumpa, který zplodil dětí pět? Bezdětní politici aspoň „neotravují“ společnost podnikatelskými zájmy svých potomků nebo dynastickými ambicemi.
Vážným argumentem je samozřejmě demografie. Nelze popřít, že o stárnoucí bezdětné se bude muset postarat někdo jiný. The Economist ale tvrdí, že ani tenhle argument není tak přímočarý. „K dlouhodobému udržení penzijního systému státy nepotřebují víc rodičů. Potřebují více dětí. Je tedy možné kombinovat vysoké zastoupení bezdětných ve společnosti s vysokou porodností, kdy rodiče mají více než jedno nebo dvě děti,“ píše týdeník. V historické praxi to tak prý na Západě již mnohokrát fungovalo – a v Irsku, zemi s vysokým podílem bezdětných párů, to tak funguje dodnes.
A bezdětnost údajně má i společenský přínos. The Economist připomíná řadu bezdětných umělců včetně Jane Austen, kterou teď Britové umístili na desetilibrovku. „Málokdo uměl psát tak chytře o rodinných vztazích, i když se spisovatelka nevdala a neměla děti,“ upozorňují novináři.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
