Probouzím se přesně v 6.30 a chatka č. 13 je naplněná zvuky rádia. Taťka v noci nemohl spát. Teď už je plný elánu a hlásí mně i podobně rozespalé mamče, že rosy je požehnaně a už teď je venku vedro. To tedy bude zajímavý den.
Snídani si užíváme u stolu a na židlích. Příští tři noci nevíme, kde strávíme, a proto je pro nás těchto pár kusů kuchyňského nábytku luxusem, který si užíváme plnou hodinu a půl. Pak už zbývá jen zabalit vše do brašen, dát chatku do původního stavu a vyrazit. Je 9.20 a sluníčko žhne jako pominuté.
První důležitá zastávka dneška je Vilémov. My jsme totiž z jiného Vilémova, a tak místním musíme připadat jako blázni, když se fotíme u cedule při vjezdu do obce a v samoobsluze sháníme pohledy. Ty hned posíláme do našeho Vilémova, aby všichni viděli, „kam až jsme na kole dojeli“.
Jedeme dál, vedro k zalknutí, stín žádný a kopce furt – přehazovačky si vůbec neodpočinou. V pauzách čtu Mladý muž a bílá velryba. Malý chemický epos. Knížku z domova jsem dočetla už druhý den cesty, tak mi mamka koupila tuhle za pět korun na veřejných záchodcích v Lounech. Rodiče mají oba VŠCHT, tak to čtu hlavně kvůli nim, ale postupem času mě začíná stále víc zajímat, jak to s postavami dopadne. Sice jsou mi vlastně všechny nesympatické, ale morální a existenciální otázky řeší nejenom vyhořelý chemik v Ústí.
Už od začátku cesty rozhlašuji, že tohle je moje poslední dovolená s rodiči – vždyť příští rok mi bude skoro 18! To je přece strašně trapný, že s nimi pořád jezdím. Stejně to ale rozhlašuji jen tak naoko, protože – co by si beze mě počali?
Vyjedeme na kopec, dlouhá rovina s výhledem široko daleko a hlavně na hory, které se majestátně tyčí v dáli, a pak zase sjezd dolů do civilizace. Užíváme si krajinu, kterou od nás vůbec neznáme. Během dne (a stoupající teploty) se ale naše jízda omezuje na jednoduchý proces: vyjet na kopec, napít se „ionťáku“, polít se vodou, sjet do vesnice, vyjet na kopec, napít se… Opakujte do zblbnutí nebo do úplného vyčerpání, jak se to podařilo nám.
Okolo čtvrté jsme ujeli zatím jen půlku z dnešní dávky kilometrů, v břiše už máme z tolika vypité vody žáby a mně se chce po jediném loku ionťáku zvracet. Krizi zachraňuje obecní koupaliště – rybník, který jsme náhodou objevili a ke kterému jsme se rychle stáhli. Manželský pár nám hned uvolňuje jediné místo ve stínu široko daleko a pak si s námi přátelsky povídají, zatímco nám jejich milý psík očichává kola. Koupání pomáhá nám všem. Já navíc dočítám knihu a jsem pěkně naštvaná. Jak já nerada u knížek brečím!
V 19.40 jsme odpočatí a plní sil vyrážíme dál. Sluníčko už nepere, z kopce nám to sviští jedna báseň a svět je zase fajn. Po pár kilometrech nacházíme místo na spaní u silnice na louce plné komárů. Sice bychom ještě asi něco ujeli, ale kdo ví, jestli bychom někde dál něco podobně vhodného na spaní našli. Ty zbylé kilometry ujedeme zítra v chladném jitru jako nic a naše cesta po vlastech českých bude zase pokračovat. Tedy – snad!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
