Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura, Kultura

Muzikál La La Land omlazuje žánr, který jako by se nehodil do současnosti

Váš život na dvě hodiny a sedm minut promění v rozkošnické tra la la.

Nemaskujte svoji umělost. • Autor: Profimedia, Landmark
Nemaskujte svoji umělost. • Autor: Profimedia, Landmark

Předminulý víkend padaly v Los Angeles hvězdy i rekordy: snímek La La Land, který aktuálně běží i v českých kinech, proměnil na nedělním udílení Zlatých glóbů všech sedm nominací. Variace na klasický hollywoodský muzikál, parafrázující v názvu archaické jméno hostitelského města, byla navíc nominovaná ve všech kategoriích, v nichž nominovaná být mohla. Nadšení zahraničních novinářů v Hollywoodu, kteří cenu udílejí, sdílí i většina jejich amerických kolegů. „Díky La La Landu má filmový muzikál zase šanci něco znamenat,“ psal nadšeně deník The New York Times. Ne jako zábava pro děti, ale jako seriózní žánr, kterým kdysi byl. La La Land se tak pozvolna mění v událost sezony. Dá se čekat, že sbírku trofejí rozšíří i na konci února na Oscarech. V současných produkčních trendech je anomálií. I proto k sobě poutá pozornost. Zároveň nabízí něco, čím Hollywood už nějakou dobu šetří – potěšení bez pocitu viny. Navíc se zdá, že se ideálně trefil do doby, která nahrává touze unikat do kina.

Čas od času začít tančit

Mladík (Ryan Gosling) potká dívku (Emma Stone). Zamilují se. Jeden podporuje druhého v jeho snech. On, talentovaný klavírista, sní o jazzovém klubu. Ona, servírka ve studiu Warner Bros marně zkoušející štěstí na konkurzech, o dráze herečky. Rozejdou se, ale pořád k sobě patří. Mezitím různě zčistajasna propukají v tanec a vyzpívávají se z emocí. Pozadí romance tvoří Hollywood. Ve všech svých myslitelných podobách, z nichž mnohé hraničí – záměrně – s klišé. Od čtvrti v Los Angeles přes mýtus „továrny na sny“ a „stav mysli“ až po synonymum zábavy.

Jednatřicetiletý režisér Damien Chazelle, který zpracoval svůj scénář, nenechává diváka ani vteřinu na pochybách, v jakém světě se bude pohybovat. Vynechá titulky. Na plátně se objeví jen slovo Cinemascope odkazující k širokoúhlému formátu padesátých let. Po něm následuje taneční číslo na ucpané dálnici. Ze sboru mladých tanečníků zpívajících o „dalším dnu na slunci“ a další šanci se na konci prozaicky vynoří ústřední dvojice. Nerudní. Naštvaní. Režisér diváka rovnou zkouší, co snese. Jestli je schopný přijmout v době akčních filmů a hlučných atrakcí snímek, který si vypůjčuje z pojetí žánru, stylu i vyprávění šedesát let starých – od Zpívání v dešti (choreografie i zasazení do Hollywoodu) po Slečinky z Rochefortu (důraz na barvy a estetiku). Jestli přijme film řídící se větou slavného tanečníka Freda Astaira z Pánů v cylindrech z roku 1935: „Čas od času se mi prostě přihodí, že začnu znenadání tančit.“

První vlna muzikálů ve třicátých letech byla hlavně odpovědí na nástup zvuku. Žánr založený na hudbě umožnil filmovému průmyslu uplatnit technologickou novinku se vší parádou. Zároveň těsně po krachu na burze nabízel za pár centů únik do radostné fantazie. Pro druhou vlnu po druhé světové válce se vžil termín „klasický“. Společensky žádaná potřeba optimismu, který by vyvážil trýznivou zkušenost válečné vřavy, se spojila s představou amerického století, v níž USA jako supervelmoc zajišťovaly stabilitu poloviny světa a svým občanům ekonomickou prosperitu. Muzikál odrážel ideál blahobytu a možností. Nová generace muzikálů jako Zpívání v dešti Stanleyho Donena a Gena Kellyho nebo Přidej se k nám Vincenta Minnelliho už nestojí na astairovských tanečních etudách vytržených z děje, ale na číslech začleněných do scény jako představa nebo výraz pocitu. Postavy tak tancem přecházejí z jednoho světa do druhého. Z „reality“ do snu a zpět.

(…)

Chazelle může dráždit optimismem a trváním na neoliberálním mýtu naplnění snů. Jeho film může zraňovat: třeba toho, komu nebyly v životě ani talent ani tvrdá práce k ničemu. Divák nemusí být nutně cynik. Jen mu neuniká fakt, že na každého vítěze musí být v životě jeden (třeba stejně dobrý) poražený. Brát ovšem La La Land v tomto ohledu vážně znamená minout se s jeho poetikou. Je o síle iluzí. O kouzlení na plátně. Ostatně, nakonec tím hlavním tématem není ani tak cesta za snem, ale obyčejná touha po tom, aby nás měl někdo rád.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].