Mít naději

Stáli jsme v listopadu roku 2010 před restaurací na Hlavním náměstí v Bratislavě, Zygmunt Bauman vytáhl krabičku cigaret, zapálil si a povídá: „Chci podat žalobu na stát za falešné varování. Kouřím celý život a ještě jsem tu.“ Jenže Bauman by neuspěl, protože soudce by jistě namítl, že žalobce nezapadá do statistického průměru. A měl by pravdu. Jeden z největších sociologů moderní éry, který z povahy své profese zkoumal statistického člověka, se svým intelektem, osudem i vlivem jakékoli statistice vymykal. Včetně délky aktivního života: do poslední chvíle psal a přednášel, síly mu došly až minulý týden ve věku 91 let, kdy zemřel obklopen svými nejbližšími.

Modernita a holokaust

Bauman dokonale využil dar své pronikavé mysli, když v knize Modernita a holokaust vyvrátil všeobecné přesvědčení, že masové vraždění během druhé světové války bylo historickým omylem, slepou odbočkou od civilizace zpátky k barbarství.

Holokaust byl podle Baumana naopak jedním z logických vyústění moderní éry, která dala lidstvu vyspělou byrokracii a technologie. Nacistický režim dokázal zabít šest milionů Židů právě proto, že zkombinoval moderní metody organizace s vědeckým pokrokem. Žádná předcházející civilizace neměla tak vyvinuté úřední struktury potřebné na zorganizování transportů, neměla ani železnice a plynové komory – vše důsledek civilizačního pokroku.

Moderní věk přinesl nejen technologické možnosti masového vraždění, ale změnil i náš pohled na svět, ze kterého se vytratil Bůh jako jeho tvůrce a člověku byl najednou tento svět plně k dispozici. Jeho nedokonalost se stala výzvou k nápravě a radikálním řešením, včetně totální destrukce, o kterou usilovaly totalitní systémy.  „Nacisté a komunisté udělali jen to, co chtěli udělat mnozí jiní, ale chybělo jim odhodlání a dostatečná krutost,“ řekl Bauman v jednom z nedávných rozhovorů. A dodal varovně, že touha po destrukci je přítomná i dnes.