Kdybych byl prezidentem, snažil bych se obnovit důvěru. Ve slovo, v politiku, v rozum. Především ale důvěru této společnosti v sebe samotnou, ve svoji schopnost pomoci těm, kdo to potřebují, a zároveň ve světě aktivně prosazovat hodnoty, z nichž jako Evropané vyrůstáme.
Jedním z nejpalčivějších neduhů Česka je nedostatek sebevědomí. Že se vnímáme jako malý národ a jako oběť velkých, je naší tradicí už od habsburských časů. Dvacáté století bohužel tento trend prohloubilo. Problémy s druhými se nakonec vždy řešily „chirurgicky“, poválečnou etnickou očistou nebo rozdělením republiky v devadesátých letech. Uzavírání se do vlastního, malého a etnicky stejnorodého světa ovšem oslabuje naši schopnost spolupodílet se na řešení komplexních globálních problémů. Odvrácenou tváří sebe-umenšování je především chybějící důvěra ve vlastní politická rozhodnutí, strach, ba roztřesenost ze všeho, co přichází zvenčí nebo co je prostě v něčem jiné. Aktuálně pak panická hrůza z uprchlíků a rezignace na spoluzodpovědnost za vše, co přesahuje českou kotlinu. Identitu založenou na tom, že jsme malí a ohrožení, cílevědomě podporuje celá řada zdejších politiků včetně posledních dvou prezidentů. Šíří tak strach ze světa a z budoucnosti. A dobře vědí proč: ustrašení lidé budou tolerovat rozpínání vlivu mocných, kteří jim přislíbí ochranu. Je to cynický kalkul, na který nakonec doplácíme všichni.
Jako jeden z prvořadých úkolů bych proto vnímal nutnost všemi dostupnými prostředky posílit naše…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
