V posledních měsících se v tuzemsku uhnízdila představa, že uprchlické kvóty jsou mrtvé a Evropa dává se zpožděním české skepsi za pravdu. Mrtvé však byly jen pro nás. Systém se vloni na podzim začal rozbíhat: například počtem obyvatel a ekonomickým výkonem srovnatelné Portugalsko z Řecka a Itálie převzalo třináct set běženců, Rumunsko šest set a i drobné Lucembursko přes tři stovky. Logickým důsledkem naší zaťaté neochoty kohokoli přijmout, navzdory závaznému rozhodnutí EU ze září 2015, je žaloba Evropské komise z minulé středy (viz článek na str. 24–25).
Něco se děje
Iluze o „mrtvých kvótách“ je posledním příkladem toho, jak se česká debata o této otázce odtrhla od evropské reality. Původ to má vlastně již v letech před uprchlickou krizí, kdy jihoevropské státy prosily své severní spojence o přebírání části připlouvajících žadatelů o azyl, v západní Evropě se v médiích a na univerzitách rozběhla debata o reformě evropského azylového systému. Mezitím jsme v Česku byli až do vypuknutí krize skálopevně přesvědčeni, že se nás tohle téma nijak netýká, a nikdo vlivný o něm nepřemýšlel.
Projevem odtržení od evropské reality je také obecně sdílený názor, že kvóty přece nejsou řešením problému. Opakují ho i jednoznačně proevropsky smýšlející politici, například z TOP 09. Samozřejmě že nejsou – a ani to Evropská komise nikdy netvrdila. Jsou od počátku součástí palety dílčích reforem, které dávají smysl jen v celku. Není chybou Angely Merkel či „Bruselu“, že…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
