Svět má starost o slony, žirafy a velryby (a já také). Přesto: naši planetu možná ještě více proměňuje ubývání úplně jiných obřích organismů. Vytrácejí se z ní staré stromy.
Na každého člověka toho času připadají asi čtyři stovky stromů. V Evropě jich dokonce přibývá. Jenomže lesnaté krajiny mládnou. Na Boubíně (či na Borneu) měly semenáčky dostatek staletí, aby dospěly v mohykány. Proto v dávnověkých pralesích rostou smrky nebo asijské dvojkřídláče zvíci Petřínské rozhledny. V pěstovaném lese žádní takoví veteráni nejsou. Všechny kmeny pokácíme, jen co vyrostou.
Přitom nám rozhodně nechybí uznání ke stáří. Naopak, máloco v našem vztahu k domovu má takovou sílu jako úcta, v níž držíme mohutné duby a lípy. Oficiální český registr čítá asi pětadvacet tisíc úředně chráněných památných stromů. Už se ale příliš se nesnažíme, aby jich přibylo. V ulicích někdy rozložitou zeleň nevidí rádi architekti a radnicím může komplikovat život. Blíží se však doba, kdy k největším cennostem ve městě bude patřit stín. Neměli bychom pozměnit zvyklosti a nad veřejná prostranství cílevědomě rozmisťovat zelený příkrov?
Kupodivu nejhlubší stopu ale ubývání starých stromů ponechává tam, kde si jich všímáme asi nejméně: v lese. Každý velikán je živým světem sám o sobě. S rostoucím věkem v nich vznikají dutiny a praskliny v kůře, kde ptáci vyvádějí mladé a ukrývají se plši, netopýři nebo veverky. Stařičké větve porůstají lišejníky, mechy nebo kapradinami, v nichž najdou domov myriády živáčků.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
