Slovenským výtvarným umělcům se předtím nikdy nevedlo tak dobře. Druhou věcí ovšem je, jestli se tehdy stejně dobře vedlo výtvarnému umění. Tuhle otázku se rozhodla rozlousknout Slovenská národní galerie v rozsáhlém projektu Senxskutečnost mapujícím dění ve vizuální kultuře v letech 1939–1945. Hojně diskutovaná výstava v Bratislavě nedávno skončila, ale zůstala po ní stejnojmenná vynikající kniha.
Vrací nás do doby, kdy se ukázalo, jak snadno šlo zapomenout na ideály prvorepublikového Československa a uvrhnout jeho třetinu do aktivního fašistického souvěrectví. Aktivita je právě to, co takzvaný Slovenský stát zásadně odlišovalo od Protektorátu Čechy a Morava. V českém umění z druhé světové války nenajdeme příliš důkazů služebných děl, z nichž se člověku dodnes ježí chlupy, naopak slovenská tvorba je jich plná. Proto také šéfka galerie Alexandra Kusá v předmluvě přiznává, že její tým nikdy nestál před tak těžkým úkolem.
Madony pod Tatrami
Kolaboraci slovenských výtvarníků s diktaturou přiblížila ve stejné galerii už před pěti lety výstava Přerušená píseň. To však šlo o padesátá léta. A stejně jako v případě expozice Československý socialistický realismus, již před čtrnácti lety hostila pražská Galerie Rudolfinum, je pohled na křečovitě rozjásaná díla oslavující rozorávání mezí a stavění přehrad přece jen jiná (a pro leckoho retro-směšná) káva než se dívat třeba na plakát „Nerozlučné je naše přátelství“. Na něm…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].