Taky jsem toho názoru, že lékem na existenciální úzkost je putování. Nekončící pouť.“ Výrok jedné z jurodivých figurek, které obývají břehy Sázavy, nevystihuje jen aktuální román Jáchyma Topola Citlivý člověk, ale i velkou část jeho tvorby. Podivní, nepravděpodobní hrdinové, kteří evokují bájné pikary (potulné šibaly, šejdíře a pobudy), a krajina, která je pokřiveným zrcadlem skutečnosti i prostorem úniku, v němž místo přírodních zákonů a logiky vládne košatý jazyk vyprávění.
Citlivý člověk má nejblíže k mytologické alternativní historii hrdinského roku 1968, románu Kloktat dehet (2005). I v něm postavy bloumají krajem, který důvěrně připomíná známá česká zákoutí, ale smršťuje se a roztahuje podle potřeb autorovy imaginace, nasává reálné události a proměňuje je v tragikomický sled výjevů. Místo dramatického oblouku je tu pouť a řetěz náhodných setkání, kterým jako refrén prostupují vracející se motivy spjaté s národními dějinami a lidovými pověrami.
Panoptikum Zlaté řeky
Dospívajícího kluka, který se připlete do soukolí třetí světové války vyvolané Dubčekem a odbojnými Čechy, tady střídá disident a kdysi ceněný potulný herec táta a jeho rodinný klan. Na kejklířské pouti Evropou způsobí kriminální lapálii, jež ho přes Maďarsko a Ruskem okupovaný Ajvaristán dovede až k rodným břehům Sázavy. Věčný mluvka a alibista selhává skoro ve všech rolích, které hraje. Ironická přezdívka „táta“ kontrastuje s neschopností postarat se o dva syny i…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
