Ještě než se stala jedním z nejpřekládanějších autorů na světě, byla Astrid Lindgrenová ženou v domácnosti, pečovala o dvě děti a sepsala deníky zachycující válečné události, které teď vyšly v češtině. Neutrální Švédsko netrpělo nedostatkem potravin ani surovin, bombardováním ani odvody mužů, ale byla tu každodenní nejistota a strach. Ve Skandinávii hlavně z komunistického Ruska, který po většinu času překonával obavy z Německa.
Nejen s ním se rozhodla Lindgrenová vypořádat v deníku. Podobně jako většina Evropanů nechtěla věřit, že nedlouho po světové válce, která měla být poslední, je tu druhý konflikt. Zápisky se snažila situaci zmapovat a porozumět. Začíná obsazením Polska a od počátku se zabývá především válečnými událostmi, jejichž popis čerpá z médií a politických projevů. K deníku přistupuje coby k historickému dokumentu, lepí do něj výstřižky z novin, ale přidává i trampoty se sháněním potravin či ošacením pro děti. Skládá tak poměrně detailní dobový obraz života středostavovské rodiny ve Stockholmu – v „klidném koutě světa“, za nějž byla denně vděčná a o který se neustále obávala.
Od roku 1940 pracovala na oddělení dopisové cenzury a fragmenty zpráv o osudech Židů, které pozorně sledovala od počátku války, se jí začaly potvrzovat z dalších zdrojů. Lindgrenová se často vrací k tématu sirotků a uprchlíků, ale cítí i s německými vojáky a „podvedeným“ německým národem. Její pohled by se snad dal označit jako „ženský“, každopádně je soucitně humanistický, stylově…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
