Muž po padesátce je zvláštní bytost. Svaly slábnou, ego bytní a pocit, že vašim neocenitelným životním zkušenostem by měli všichni naslouchat, vás zaplavuje se stejnou samozřejmostí, jako jste si ve dvaceti udržovali hladinku adrenalinu a testosteronu. S tímhle postižením mužů v důstojných letech se zjevně vyrovnávali všichni tři dosavadní naši prezidenti. Přesto nebyli stejní. A právě rozdíly v té podobnosti jsou inspirativní.
Pokud bych na hodinu přijal pravidla „hry na prezidenta“, chtěl bych jím být jen na jedno volební období. Svůdnost přizpůsobovat to, co říkáte a děláte, šanci být zvolen podruhé, je příliš velká. V tomto směru jsou muži slabé bytosti. Zadruhé bych se ptal, v čem mohu být v té funkci užitečný. Jistě lze zasahovat do každodenní politiky, ale s ohlédnutím na posledních dvacet pět let mi nepřijde, že by to něco významného přineslo. I to velení armádě je jaksi „pro forma“. Prezident je totiž především ten, kdo zvýrazňuje některé rysy národní kultury a povahy. S každým novým prezidentem se tvář Česka měnila, morfovala podle jeho rysů. Všechny ty tři tváře v nás jsou, ale je na prezidentovi, jakou nám ostatním nabídne, abychom se s ní ztotožnili.
I to velení armádě je jaksi „pro forma“.
Proto bych se jednoznačně soustředil na tu tvář současnosti, kterou jako bychom málo vnímali. Někdy okolo roku 2010 části naší společnosti došlo, že očekávat změnu poměrů výhradně od politiky je marnost. Na scéně se vynořili exoti z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
