Multiplexy nemají kouzlo

Staré biografy, které nabízely jeden film denně, už takřka nahradily multiplexy. Německý fotograf Stephan Zaubitzer se je rozhodl aspoň na poslední chvíli zdokumentovat. Od roku 2003 jezdí po světě a vyhledává výhradně klasické sály se „stříbrným plátnem“. „Dřív byly v centru města a nabízely jiný zážitek,“ tvrdí Zaubitzer, který už nafotil víc než stovku sálů od Kalifornie po Indii.

Albína Mrázová

18. 3. 2017

V čem se liší stará kina od dnešních moderních?

Především v architektuře a v lokaci. Dnešní multiplexy jsou hlavně v obchodních centrech, takže si zajdete nakoupit a jen tak mimochodem ještě do kina. Stará kina byla budována tak, aby byla v centru měst a aby byla poznat. Ta budova byla vždy v něčem unikátní a show vlastně začínala už na chodníku před kinem, ne až když se setmí uvnitř sálu.

Takže se vám nelíbí dnešní multiplexy…

Tady jde hlavně o konzum a ztrácí se tu identita. Do kina jde celá rodina, ale je jedno, jestli tam budeme spolu, nebo jestli si každý vybere jeden film a sejdeme se potom; hlavně mít něco na programu a mít na co se koukat. Filmy se přizpůsobují divákům, pro které pak přestávají být uměním. Mohou tam zajít kdykoli, není tu nic zvláštního ani magického.

Ve starých biografech tedy nešlo jen o konzum?

Ne nutně. Mají jen jeden sál, o který se pečuje – a vypadá vždy jinak. Architektura vně i uvnitř může být podobná baroku, renesanci nebo secesi. Kouzlo tkví i v tom, že v sále, který se snaží vypadat jako z jiného století, se pak vžijete třeba do příběhu, který se odehrává v předaleké galaxii. Nová kina vypadají jedno jako druhé, všechno to jsou sály s moderními technologiemi a sedačkami s dobrým výhledem.