Projekty Kateřiny Šedé vždy provázely rozporuplné reakce. Jedna z nejznámějších domácích konceptuálních umělkyň se pohybuje za hranicemi běžného vnímání výtvarného díla. Ústředním momentem pro ni často je každodennost různých skupin lidí, jejich zvyky i bizarnost obyčejného, je-li vyjmuto z běžného kontextu. V minulosti tak nechala zpívat hudebníky v helsinských tramvajích anebo před londýnský svatostánek umění Tate Modern přenesla náves moravské vesnice.
Nepochopení provází i její současný projekt, knižního průvodce po vyloučené lokalitě známé jako Bronx. Knížce nazvané vtipnou přesmyčkou Brnox se dostává uznání až nyní – díky nominaci na cenu Magnesie Litery v kategorii publicistiky a v souvislosti s druhou, rozšířenou verzí. Původní vydání totiž neprovázelo jen nadšení, ale i nepochopení, dokonce nařčení z rasismu a vytěžování módních témat.
Vstoupit a sdílet
Dva roky sbírala Kateřina Šedá se spolupracovníky střípky a útržky tvořící na pět set stran textu, ilustrací a fotografií. A to na popud organizátorů tamního Ghettofestu, zda by umístění jejího projektu právě sem nepomohlo prohloubit komunikaci s místními, převážně romskými obyvateli. Výsledek může působit trochu jako nepřehledná a nahodilá změť vyprávění, anekdot, vážných témat a zajímavostí, kdy se čtenář dozví i to, že Svědci Jehovovi, kteří se jinde netěší nijak valné pověsti, jsou zde naopak komunitou, které místní důvěřují natolik, že je záchytným bodem třeba při vystupování z drogové závislosti.
„Změť“ se týká i obsahu: reportáže střídají rozhovory nebo křížovky, náhodné postřehy tvrdá data o nelegálních odběrech plynu nebo výrobě drog, jež stavějí na hlavu mýty o vyloučených lokalitách. Formálně se kniha dělí do deseti kapitol knižního průvodce, které odpovídají trasám komentovaných prohlídek a zahrnují širokou paletu témat: od historie (holokaust v Brně) přes průřezová témata (víra, tradice) až po standardní součásti průvodců (kultura, sport) a položky momentálně kdekoli nepostradatelné (gastronomie).
Brnox vznikal metodami, které používají studie moderní antropologie, na rozdíl od nich však nenese interpretační klíč: ten nahradila snaha konfrontovat vlastní předsudky i nedostatek laického vědění o podobných místech. Zato se z rozhovorů s „uživateli“ města – romskými, ale i s „bílými“, Syřany a Vietnamci – a ze záplavy na první pohled banálních příběhů a vtipů postupně noří obraz čtvrti, o níž se čtenář dozví víc než odjinud. Právě zkratky, na nichž je humor založen, pomáhají zachytit absurditu místa, aniž je třeba desítek stránek: Čeho se bojíte? Duchů a dluhů. Jistě se lze ptát, kolik „pábení“ je v sesbíraném materiálu, to ovšem patří ke každé skupině a je to součást hry.
V Česku ročně vycházejí desítky fotografických publikací vzpomínajících na zaniklá místa, málo však víme o každodenním životě jejich obyvatel. Jak žijí, nakupují, co jedí, jak přemýšlejí, jak se baví, v co věří. Právě tato všednost činí knihu přínosnou – na rozdíl od studií a zpráv pomáhá do světa okolo brněnského Cejlu vstoupit, sdílet jej. A možná i uchovat. Podobně jako nad jinými městskými celky, i zde se vznáší přízrak zániku. Přestavby a překrytí samovolně se vyvíjejícího organismu developerskými projekty, které pohánějí požadavky na bezpečnost a přehlednost.
Pozorovat, nehodnotit
Je samozřejmě otázkou, do jaké míry může takto koncipovaný umělecký projekt podat úplné svědectví o jedné čtvrti. Sítem antropologa či terénního pracovníka by musely projít všechny zápisy, sítem umělcovým nikoli, pokud se třeba příliš vymykají jeho záměru. Je-li Bronx chápán jako lokalita především romská, jedním z překvapivých závěrů knihy je, že stejný pocit vyloučení – popsaný metaforou vesnice uprostřed města – zažívají i ostatní jeho obyvatelé. Slovy jiného příměru, jako by do centra nebylo dvě stě metrů, ale dvě stě mil. A prostředky onoho vyloučení jsou odlišnost zvyků, chování, pocit odtržení, který lze číst už ve zcela jiném složení obchodů než v ostatních čtvrtích; některé civilizační standardy zde zkrátka chybí.
Server Romea.cz knihu nešetřil. V několika článcích obvinil autorku, že místo aby se s předsudky utkávala, jak deklaruje, spíše je stvrzuje a posiluje – a snaží se na populárním tématu bez větší znalosti problematiky zviditelnit. „Tvůrce (…) si musí být vědom, že tam, kde chybí kontext, bude tento vždy ochotně a ihned nahrazen, dosazen a dokreslen podél navyklých linií; jakož i toho, že na místě těch, kdo je dotvářejí, čeká spousta chtivých ideových lídrů, ale i ,obyčejných lidí‘, kteří se na potvrzení vlastních zažitých dogmat, notabene z rukou ,elit‘, přímo třesou,“ napsala Adéla Gálová. Lze tomu rozumět, ale tyto polemiky koření spíše v nepochopení moderního umění. Jeho autoři naopak z kontextu vytrhávat mají. Zde i proto, aby s lokalitou seznámili ty, kdo by se o ni jinak nezajímali. A přiblížit každodennost vyloučených lokalit se v Česku dlouhodobě nedaří. Brnox tak je spíš doplněk aktivit občanských sdružení, nikoli klacek hozený jim pod nohy. Jistě, lze ho odsoudit i coby knihu o špíně Brna; ale nejsou spontánní jazyk a rituály spíše hlasem normálnosti, který se vyděluje ze světa přetíženého normami?
Číst o vyloučených lokalitách znamená také uvažovat o povaze vyloučení. Dobrovolně se oprostit od černobílého myšlení – a k tomu kniha dává prostor, když se jí člověk nechá unášet; nechá se strhnout bizarností příběhů i sociálních praktik. A mohou to být výpovědi Romů či jiných minorit, ale i neuvěřitelně pokroucená logika „bílých“ rasistických výroků. Kateřina Šedá v Brně nejen sklízela, ale také zasela semínka, jak přemýšlet a osvobodit se od stereotypů. Byla by škoda je nenechat vzejít jen proto, že některý rasista si tu naopak může potvrdit své předsudky.
Autor je publicista.
Kateřina Šedá: Brnox. Průvodce brněnským Bronxem
Kateřina Šedá, 480 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
