Zemřel disident a obránce lidských práv Petr Uhl

Ve věku 80 let ve středu zemřel novinář a publicista, bývalý disident, politický vězeň a signatář Charty 77 Petr Uhl, který se během komunistického režimu i v polistopadové éře zasazoval o ochranu lidských práv. Oznámila to jeho manželka, někdejší ombudsmanka Anna Šabatová. Ve vězení se Petr Uhl poprvé ocitl v roce 1969 jako představitel Hnutí revoluční mládeže. V roce 1971 Uhl, souzený spolu s dalšími v jednom z prvních politických procesů po roce 1968, odešel od soudu se čtyřletým nepodmíněným trestem za podvracení republiky. Po propuštění pracoval mimo jiné jako projektant a koncem roku 1976 se zařadil do okruhu autorů Charty 77 i mezi její první signatáře. Nedlouho poté spoluzakládal také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Právě pro činnost ve výboru byl Uhl odsouzen podruhé, pětiletý trest si odpykal na Mírově a ve Vinařicích.

Po propuštění pracoval až do svého posledního zatčení jako topič. Naposledy byl uvězněn 19. listopadu 1989 kvůli rozšíření zprávy o údajné smrti studenta Martina Šmída na demonstraci na Národní třídě. Aktivní byl i po listopadu 1989. V roce 1989 založil Levou alternativu, hlásil se k hnutí, které charakterizoval jako „revoluční marxismus“. Za ni se stal poslancem Federálního shromáždění (1990–92) a ve stejné době byl i ředitelem ČTK. Po rozpadu federace si zvolil slovenské občanství a u Ústavního soudu vyhrál svůj spor o možnost mít i občanství české. V 90. letech byl členem Občanského hnutí, mezi roky 2002 a 2007 byl ve Straně zelených, za kterou v roce v roce 2006 neúspěšně kandidoval do sněmovny. Za vlády Miloše Zemana se stal vládním zmocněncem pro lidská práva, zasedal také v Radě České televize. Řadu let působil jako komentátor deníku Právo, do kterého přestal přispívat v roce 2015. Poté psal do Deníku Referendum a dalších internetových médií. U příležitosti jeho úmrtí odemykáme následující text o Chartě 77 plus rozhovor Sloužím vládě tak trochu jako alibi:

Na obranu Plastiků se povedlo sehnat 77 podpisů.

Když přišli Petr Uhl a jeho žena Anna Šabatová 21. září 1976 na chodbu obvodního soudu na pražské Malé Straně, kde se měl projednávat proces s lidmi kolem hudebního undergroundu, mnoho lidí tu neznali. Až u soudu se dozvěděli, že energický muž v džínovém obleku, který se přes omezení snažil dostat do soudní síně, je Václav Havel. Na chodbě znali od vidění pouze několik bývalých komunistických funkcionářů z roku 1968, kterým sám Uhl napsal dopis, ať k přelíčení přijdou protestovat proti kriminalizaci nevinných lidí.

Uhl tehdy pracoval jako projektant v podniku Potrubí, Šabatová byla se synem na mateřské. V soukromí se nejvíc stýkali s okruhem politických vězňů z časů po roce 1968. Oba byli totiž jedněmi z nich. Uhl měl tou dobou už odsezené čtyři roky za účast v trockistické skupině zvané Hnutí revoluční mládeže, Šabatová strávila ve vězení dva roky za účast na roznášení letáků před volbami roce 1971, kde se jen snažila informovat veřejnost, že účast na volbách není povinná. Seznámili se po návratu z vězení, vstoupili do manželství a čas od času se scházeli s bývalými spoluvězni k debatám o poměrech. Jiné lidi mimo práci téměř nevídali. Znali trochu také Zdeňka Mlynáře a Jiřího Hájka, bývalé komunistické funkcionáře z roku 1968, které jim už dříve představil jeden z Uhlových spoluvězňů.

V té době podobně fungovaly i další uzavřené okruhy lidí. Kolem Daniela Kroupy a Martina Palouše se scházela skupina mladých konzervativních intelektuálů, kolem Ladislava Hejdánka nebo Milana Balabána zase evangelíci, bývalí vysoce postavení komunisté vyhození po osmašedesátém se vídali o středách doma u Zdeňka Jičínského, Zdeňka Mlynáře, Miloše Hájka nebo Rudolfa Slánského, u Ivana Klímy se jednou měsíčně scházeli zakázaní spisovatelé a vyhození novináři jako Jiří Dienstbier nebo Luboš Dobrovský, spisovatelé docházeli také k Pavlu Kohoutovi. V bytě Jiřího a Dany Němcových měl hlavní centrum kulturní underground v čele s Ivanem Jirousem.

Na obranu Plastiků se povedlo sehnat 77 podpisů.

„Já bych snad ani nemluvil o spolupráci, ale jen o společenských stycích,“ komentuje situaci kolem poloviny sedmdesátých let Petr Uhl ve svém knižním rozhovoru. „Lidé se stýkali podle toho, jak si byli blízcí, politicky, názorově. Nechystala se žádná veřejná vystoupení, letáky, plakáty, akce, ani se společně nevydávaly nějaké samizdaty. Nic takového tu v té době nebylo. Lidé se volně scházeli ve svých bytech a to bylo tak všechno. Že mluvili opozičně, to je samozřejmé, protože byli protestně naladění a vnitřně se cítili jako svobodní lidé. Hodnotili situaci, pokoušeli se o analýzy, jaké je to v jiných zemích, v Polsku, v NDR a zejména v Sovětském svazu.“

Uhl se Šabatovou znali Havla jen podle jména, dostal se jim do rukou jeho Dopis Gustávu Husákovi, osobně z jiných okruhů znali pouze Jiřího Němce, a to ještě náhodou, jen díky jedné společné známé. Právě Němec jim na jaře 1976 nabídl, jestli by se nechtěli zúčastnit kampaně, kterou spolu s Havlem dělají na protest proti čerstvě zavřeným lidem z undergroundu. Dělat v roce 1976 kampaň nebylo bez rizika, Havel s Němcem v tom však byli úspěšní. Cestu do československých médií plně ovládaných komunistickou mocí měli samozřejmě zavřenou, to ale nebylo podstatné. Jejich snahou bylo informovat novináře, politiky a intelektuály v zahraničí. Posílali zprávy tiskovým agenturám a důležitým novinám nebo televizím, dali dohromady otevřený dopis tehdy velmi vlivnému německému spisovateli Heinrichu Böllovi podepsaný několika významnými literáty v čele s Jaroslavem Seifertem, poslali protest Amnesty International. Pohánělo je přesvědčení, že čím větší rozruch se kolem procesu vyvolá, tím menší tresty nakonec obžalovaní dostanou.

Uhl měl už v té době zkušenost s organizováním petice z roku 1974, v níž vyzvali profesní svaz českých právníků, aby si jeho členové kromě nedodržování lidských práv v Chile všímali i lidských práv v Československu. Uhl se Šabatovou tedy podobně pomáhali rozšiřovat petici za propuštění lidí z undergroundu a začali s ní obcházet okruh svých přátel z řad politických vězňů. „Nesnažili jsme se oslovit někoho z kolegů v práci, ti by se to báli podpořit a spíš hrozilo, že nás udají,“ vzpomíná Uhl. Nakonec se povedlo dát dohromady shodou okolností 77 podpisů.

Zmíněná chodba soudu v Karmelitské ulici se najednou stala prvním místem, kde se lidé z různých izolovaných skupin sešli osobně a měli čas se seznámit. V září trvalo projednávání případu Jirouse a dalších lidí kolem undergroundu tři dny, začátkem října proběhlo ještě odvolání. To znělo zamítavě, rozsudky ale nakonec dopadly relativně mírně – od osmi měsíců do roku a půl.

Pak se dva měsíce zdánlivě nic nedělo. Až začátkem prosince dostali Uhl se Šabatovou opět od Jiřího Němce informaci, že mají 10. prosince přijít do bytu překladatele a scenáristy Jaroslava Kořána. „Musíme pokračovat v solidaritě s Plastiky, jen se to musí rozšířit o nějakou další akci,“ sdělil tehdy Němec Uhlovi.

Uhl ale nakonec ke Kořánovi do bytu nedorazil. Ve stejný den byl po pěti letech propuštěn z vězení jeho tchán Jaroslav Šabata a Uhl dal přednost jeho uvítání. Jiří Němec se však ohlásil znova. Druhý den Uhla opět navštívil a informoval ho, že během setkání u Kořána se dohodli na založení jakéhosi spolku. Jméno ještě nemají, nevědí, kolik bude mít členů, Havel ale sepisuje text úvodního prohlášení, který se bude projednávat na další schůzce. Uhl potvrdil, že jeho zájem o celou akci trvá, napodruhé slíbil přijít a také kývl na nabídku přečíst si Havlův text ještě před druhou schůzkou.

Když si Uhl se Šabatovou návrh textu přečetli, dohodli se, že Uhl na dalším setkání celou věc podpoří a nadnese nápad Šabatové, ať má společenství tři mluvčí místo jednoho, jak původně navrhoval Havel. „Připadalo nám, že tři mluvčí budou méně ohrožení, a také to bude vyvážené, protože budou z různých prostředí,“ dodává Uhl.

Radši otevřeně

Hlavními hybateli schůzek byli Václav Havel a Jiří Němec, s organizací jim pomáhal historik Václav Vendelín Komeda. Kořánův byt si za centrálu vybrali s tím, že u něj uniknou pozornosti tajné policie. Sám Němec byl pod dohledem StB kvůli svým aktivitám v katolické církvi už od konce padesátých let, mladší Havel od šedesátých let.

První myšlenky na vznik pevnější opoziční struktury se začaly rodit během snahy pomoci zatčeným lidem kolem Ivana Jirouse na jaře 1976. Ještě zřetelnější kontury získala celá věc na chodbách soudu, kam se případ dostal a kde se poprvé sešli zástupci různých kriticky smýšlejících skupin lidí, aby přímo na místě podpořili underground. „Říkali jsme si s Jiřím Němcem, že toto solidární bratrství by se nemělo vyčerpat tím, že se zastalo rockových hudebníků, a pak se zase každý rozprchne do své ulity,“ vzpomínal později Havel.

Sám zkoušel probrat své ještě ne zcela utříděné myšlenky s kamarádem spisovatelem Pavlem Kohoutem nebo bývalým komunistou osmašedesátníkem Zdeňkem Mlynářem, s nímž si dohodl schůzku přes dalšího kamaráda. Vzájemná shoda, že by skutečně mělo něco vzniknout, je nasměrovala k první schůzce u Kořána, kde se podle Havlových vzpomínek sešli Mlynář, Kohout, Němec, Komeda a Havel. Dohoda zněla, že nevznikne jednorázové prohlášení, jako byly protesty proti kriminalizaci undergroundu, ale trvale fungující uskupení. Havel měl napsat návrh na jeho ideové ukotvení. Během konzultací s dalšími lidmi, kteří měli v okruhu Havla a jeho přátel pověst kriticky smýšlejících lidí, se celá akce dále zpřesňovala. Havel s Němcem zašli například za Ladislavem Hejdánkem, výraznou postavou z okruhu evangelíků, který jim navrhl, aby prohlášení směřovalo k mezinárodní úmluvě o dodržování základních lidských práv, kterou komunistická vláda podepsala v Helsinkách o rok a půl dříve. Totéž navrhoval Havlovi i Mlynář. Do debat, které během týdne v utajení probíhaly, se zapojil i čerstvě propuštěný politický vězeň Jaroslav Šabata, levicoví aktivisté Uhl a Pavel Bergmann, spisovatel Ludvík Vaculík, ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek a lidé, kterým bylo ve vzpomínkových knížkách přisouzeno slovíčko „další“. Podle časového průběhu musela jít dohoda rychle kupředu. Celkem rychle se vyřešil počáteční spor o charakter celé iniciativy. Jednou možností bylo založit zhruba třicetičlenný výbor se stálými členy a volnějšími spolupracovníky podle vzoru polského Výboru společenské sebeobrany. Přednost ale dostal druhý návrh v podobě občanské iniciativy, k níž by se mohl připojit každý.

To byla také představa Havla, který chtěl nenadálou aktivitu lidí přetavit v otevřené společenství. Jak píše Jiří Suk ve své knize Politika jako absurdní drama, 16. prosince měl Havel dokončený první návrh prohlášení. Na druhé společné schůzce se o jeho znění debatovalo a do úpravy podle Suka nejvíc zasáhli Kohout, Vaculík, filozof Jan Patočka a Jiří Hájek. Konečná verze byla hotová 19. prosince. Na návrh Pavla Kohouta dostal čtyřstránkový dokument název Charta 77.

Honička

Další fáze spočívala v rychlém sehnání podpisů tak, aby do blížícího se začátku roku měla Charta důstojné množství podporovatelů, které by z jejího zrodu učinilo důležitou událost. Mezi debatéry u Kořána panovala mlhavá představa, že by jich měly být stovky. Už desítky by přitom byly pozoruhodným číslem. Československo koncem roku 1976 platilo za zemi politické nehybnosti. Režim dosazený ruskými tanky plně ovládal společnost, která neprojevovala téměř žádné známky nesouhlasu, natož odporu.

Když se v roce 1971 pokusila skupinka lidí kolem Jaroslava Šabaty založit uskupení Komunisté v opozici a snažila se tajně rozšiřovat už zmíněné letáky se zdánlivě banálním sdělením o dobrovolnosti voleb, akce skončila zatčeními a procesem, v němž Šabata dostal šest a půl roku (byl propuštěn na podmínku po pěti letech), jeho přátelé obdrželi podobné sazby. Jediným dalším veřejným projevem politického nesouhlasu byl pak Havlův dopis Husákovi v roce 1975. Žádné protestní petice se nepodepisovaly. Až do roku 1976 a procesu s undergroundem proto režim nebyl zvyklý na otevřené projevy nesouhlasu. Charta 77 měla být od roku 1969 první organizovanou akcí, kde se větší počet lidí chystal projevit nesouhlas s normalizačními pořádky.

Na předvánočních poradách padlo také rozhodnutí, že Charta 77 bude mít tři mluvčí – Jana Patočku, Jiřího Hájka a Václava Havla.

Kvůli obavě, že se StB o sbírání podpisů dozví a přípravu Charty překazí, vzniklo zpočátku pouze sedm kopií prohlášení. Po jedné kopii si odneslo pět lidí (Havel, Uhl, Němec, Kohout a Mlynář – ten další dvě kopie svěřil Rudolfu Slánskému a Otce Bednářové). Všichni se vydali sbírat podpisy do různých názorových skupin rodícího se disentu. Havel měl oslovit především zakázané spisovatele a s pomocí Dienstbiera i odstavené novináře. Uhl se chystal mezi politické vězně z počátku sedmdesátých let. Jiří Němec sbíral podpisy v prostředí undergroundu a mezi katolíky. Prohlášení tedy bylo k dispozici v bytě v Ječné ulici, kde jej bylo možné číst a podepsat. Bylo dohodnuto, že kopie nedají pověření lidé z ruky. Zájemce si měl text přečíst a na zvláštní lísteček napsat text: Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. ledna 1977. K tomu doplnit podpis, povolání a adresu. Tím se organizátoři chtěli pojistit, že se kopie prohlášení někde nezatoulá a nedostane se do rukou StB. A také že každý signatář skutečně bude vědět, co podepisuje, a nebude pak později moci dojít k odvolání podpory. Nešlo ani tak o jednotlivý podpis jako spíš obavu, že by StB takového odvolání okamžitě zneužila v očekávaném protiúderu proti Chartě. A ten měl přijít. „Pesimisté čekali, že nás zavřou všechny, optimisté si mysleli, že zavřou jen někoho,“ vzpomíná Uhl.

Za ukázání obsahu Charty 77 hrozilo pět let.

Mezi první signatáře se navíc nedostal každý, kdo měl zájem. Především Jiří Němec proslul svojí opatrností. Nepřijímal podpisy od studentů nebo od zájemců z undergroundové subkultury, kteří pořád neměli urovnané problémy s policií nebo u nichž cítil, že nejsou dostatečně odolní zvládnout hrozící výslechy na StB. Například frontman Plastic People Milan Hlavsa sice podle vzpomínek své manželky Jany podepsal hned v počátcích zmíněný lístek, Němec ale jeho podpis plus několika dalších neodevzdal s tím, že zatím jsou příliš ohroženi trestním stíháním. Němec nepřijal v počátcích podpis ani od pozdějšího mluvčího Charty 77 Václava Bendy s vysvětlením, že jako v otci pěti dětí, které chtějí studovat, v něm podle Uhlových vzpomínek viděl bezpečnostní riziko. Benda ale Chartu podepsal hned ve druhé fázi v lednu.

Nejvíc podpisů – víc než sto – přinesl Zdeněk Mlynář z prostředí bývalých komunistů. Charta se totiž podle vzpomínek Havla trefila do doby, kdy se bývalí osmašedesátníci rovněž odhodlávali k nějaké viditelnější aktivitě a projekt z Kořánova bytu se jim zamlouval.

Přestože už mezi prvními signatáři byli komunisté, zarytí konzervativci i umělečtí bohémové, s textem panovala spokojenost. „Ocenil jsem, že ten text byl s to dát dohromady tolik různých lidí. A z tohoto hlediska jsem si nechal své možné výhrady pro sebe, protože jsem si dovedl představit, že jiný text by to nejspíš nedokázal,“ komentoval prohlášení Charty 77 v knize rozhovorů s názvem Vítězové? Poražení? Petr Pithart. Do Vánoc se tak podařilo posbírat 242 podpisů, které byly považovány za dostatečné množství k tomu, aby byla Charta uvedená do života jako důstojná oponentní síla režimu. Někteří z takového množství cítili vyloženou euforii. „Tolik lidí! Měli jsme pocit bezpečí z toho, že to není pět, šest, deset podepsaných. Říkali jsme si, že se nám nemůže nic stát. Prostě jsme byli úplně naivní,“ vzpomíná Pithart.

Podle plánu chtěli Havel a spol. poslat prohlášení Charty 77 parlamentu a dalším státním institucím 6. ledna. Do té doby měla dostat text i západní média. První signatáři text z konspirativních důvodů zatím nedostali, i jim měl přijít poštou teprve po Novém roce. Jak píše Jiří Suk, kvůli utajení nevěděly o přípravách ani tři tehdy asi nejvlivnější postavy exilu – Pavel Tigrid, Jiří Pelikán a Jan Kavan. Kontakt se západními novináři si vzal na starost Kohout, který pověřil svého známého z německého rádia Hanse-Petera Rieseho, jenž dřív pracoval v Praze jako dopisovatel. Znění Charty a seznam prvních signatářů dostal Kohout do Německa pomocí tiskového referenta německé ambasády v Praze Wolfganga Rungeho, který Riesemu vše dodal diplomatickou poštou těsně před koncem roku. Havel s Kohoutem pak něco přes dvě desítky organizátorů Charty informovali v Havlově bytě na schůzce 3. ledna, jak bude Charta zveřejněna. Rovněž si poprvé řekli, kdo vlastně tvoří téměř dvě stě padesát odvážných, kteří se pod prohlášení podepsali.

Konspirace se tedy evidentně povedla. StB nedokázala rozjezdu Charty 77 zabránit, teprve 6. ledna zřejmě z odposlechů zjistila, že Havel, Vaculík a Landovský pobývají v bytě Zdeňka Urbánka a chystají se poslat přes dvě stovky obálek se zněním prohlášení Charty na adresy jejích prvních signatářů. Nešlo o akci, která by mohla ohrozit Chartu jako takovou, její znění mělo už další den vyjít v plném rozsahu ve Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších západních novinách a doma v Československu se v opisech pomalu, ale jistě Charta dostávala do dalších domácností. Přesto se posílání obálek onoho 6. ledna proměnilo v drama jako z akčního filmu. Když Havel s Vaculíkem a Landovským nasedli před Urbánkovým bytem do auta, brzy zjistili, že za nimi jede několik aut StB. Landovskému za volantem se povedlo pomocí divokých manévrů dojet k poštovní schránce, kam Havel stačil vhodit asi čtyřicet obálek. Pak zkusili dál uniknout. Brzy však byli dostiženi, vytaženi z auta a odvezeni na výslech. Boj o Chartu 77 začal.

Zkusit se odvolat

Policie s obálkami zabavila i seznam signatářů, spustila výslechy a domovní prohlídky. Dne 12. ledna vyšel v Rudém právu – hlavním tlampači tehdejší propagandy – článek nazvaný Ztroskotanci a samozvanci, kde mluvili o prohlášení Charty jako o „protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“. Bylo zřejmé, že režim chce jít do vyostřeného konfliktu.

Ještě v lednu vydalo propagandistické oddělení ÚV KSČ dlouhý vysvětlující dopis určený stranickým buňkám, jak mají prohlášení Charty 77 rozumět. Znění samotné Charty chybělo, straníci se však dozvěděli, že teprve pod vedením KSČ „byly poprvé v historii lidstva vytvořeny podmínky pro skutečné uplatňování práv a svobod pracujícího člověka“. Také bylo vysvětleno, že ona práva, jichž se chartisté dovolávají, žádnými právy nejsou. „Není tam zmínky ani o právu na bezplatnou ochranu zdraví a léčebnou péči, o právu na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci,“ píše se v materiálu. Nebo na jiném místě: „Jsme svědky toho, jak se seskupují síly revanšismu, které si otevřeně kladou za cíl obnovit Hitlerovu říši.“ Podobně měli komunisté argumentovat, pokud by došlo na nějaké debaty. Těch ale zřejmě moc nebylo. Režim se podle historiků spíš vyhnul nějakým hromadným odsuzujícím akcím v podnicích v obavě, že by „pracující“ požadovali text prohlášení Charty 77 ukázat.

Režimní propaganda však samozřejmě sehnala hlasy volající po potrestání. Proto v polovině ledna sepsali generální prokurátor Ján Fejek, předseda Nejvyššího soudu Josef Ondřej a ministr spravedlnosti Jan Němec jakousi právní analýzu, kde rozhořčeným tazatelům z řad členů komunistické strany vysvětlují, že za aktivity kolem Charty 77 lze jejich strůjce trestat. Konkrétně poslání prohlášení Charty do zahraničí lze hodnotit jako trestný čin poškozování zájmů republiky v cizině (za to hrozily tři roky vězení). Ukázání obsahu Charty 77 „alespoň dvěma osobám“ lze stíhat jako pobuřování (se sazbou až pět let).

Ve stejný den, jako vyšla zmíněná „analýza“ (tedy 14. ledna), se z jednoho z výslechů nevrátil Václav Havel. Suk píše, že ten den estébáci Havlovi vyhrožovali, že „skončily srandičky“ a že dostane deset let natvrdo. Havel pak putoval do vazby. Zatčeni byli i signatáři Jiří Lederer a František Pavlíček – všichni byli obviněni z podvracení republiky a jejího poškozování v cizině. „Ani po čtyřech týdnech nesdělily orgány činné v trestním řízení ani příbuzným vězněných, ani čs. veřejnosti, čeho se měli obvinění konkrétně dopustit,“ psal ve svém prvním vydání zpravodajského listu nazvaného Zprávy o Chartě 77 Petr Uhl. Na dvou strojem psaných listech papíru dodal i nejdůležitější čísla: 230 ze 242 prvních signatářů absolvovalo do půlky února výslech na StB, mluvčí Charty opakovaně. U asi padesátky lidí provedla StB domovní prohlídky, při kterých zabavovala dopisy a různé dokumenty, někdy i psací stroje. Během ledna 1977, tedy ve druhé fázi, podepsalo Chartu dalších 208 lidí. Většina z nich začala přicházet pod různými záminkami o zaměstnání, mnozí i bez záminky.

Akademik Tomáš Růžička, expert na fyziku plazmatu, se ocitl mezi víc než dvěma stovkami signatářů z druhé várky krajně neobvyklým způsobem. V půlce ledna zašel, jak byl zvyklý, do evangelického sboru v pražských Vršovicích. Mimo jiné přišla řeč i na Chartu 77. Nějaké zprávy tehdy měli z exilových rádií, další od známých, mezi nimiž byli také někteří z prvních signatářů. Názory se ve sboru lišily. Někteří z debatérů měli pocit, že Charta akorát zhorší represi a ničeho nedocílí. Růžička naopak prohlášení Charty hájil s tím, že je důležité se ozvat. Sám ale zatím o podpisu neuvažoval, protože se bál o práci a o šanci dětí studovat. „Trochu jsem se za ten postoj styděl,“ vzpomíná Růžička.

Zhruba v polovině února se však jeho dilema nečekaně vyřešilo. Zjistil, že se v jednom z dokumentů Charty 77, kde došlo ke zveřejnění jmen signatářů, objevilo v jedné kolonce „Tomáš Růžička, matematik“. „Přinesla to domů manželka chemička, které to dal někdo v práci,“ říká Růžička. U svého letitého známého a rovněž signatáře Ladislava Hejdánka začal zjišťovat, co se stalo. Mezi organizátory Charty se rozjelo pátrání. K Růžičkovi dokonce přišel Petr Uhl a vysvětloval mu, že podpis má na svědomí Růžičkův kamarád (jméno si už aktéři nepamatují), který byl z lednové debaty ve sboru přesvědčený, že skutečný Růžička prohlášení podepsat chce – a tak to udělal za něj. „Takový případ byl výjimečný,“ vzpomíná Uhl. Růžička brzy nato dostal omluvný dopis od mluvčích Charty, už pro něj ale nebylo cesty zpět. „Došlo mi, že najednou nemůžu podpis odvolat, protože by toho estébáci zneužili,“ říká Růžička. „S ulehčením jsem si naopak uvědomil, že mi to pomůže v rodině obhájit, že teď už nemůžu podpis odříct.“

Za vysokým počtem výslechů byla snaha estébáků posbírat detaily, ale také přimět signatáře k odvolání podpisu. Jak zjistil historik Petr Blažek, v hlášení tajné policie z 20. ledna 1977 se uvádí, že třicet dva osob připustilo, že nevěděly o chystaném zveřejnění Charty v zahraničí. Mohlo jít ovšem o logickou snahu hledat výmluvu, protože právě zveřejnění v zahraničí hodnotila komunistická justice jako největší problém. Z prvních téměř 250 signatářů však podpis odvolal na nátlak StB pouze jediný. Architekt Jiří Záruba pracující jako odborný asistent na filozofické fakultě byl na výslech pozván 16. ledna a během hodinové rozmluvy Záruba naznačil, že by mohl vzít podpis zpět. StB s pomocí šéfů fakulty na Zárubu zatlačila a 26. ledna mohlo Rudé právo otisknout prohlášení prvního „obelhaného“ chartisty, který si stěžoval, že mu dali k podpisu neúplný text a neřekli, že jeho jméno bude publikované v zahraničí.

Šlo o kamínek do mozaiky estébácké propagandy, které se Tomáš Růžička účastnit nechtěl. Domluvil se s Hejdánkem, kterého znal ze sboru, společně zašli do bytu k Janu Sokolovi, kde vědec Chartu tentokrát už vlastnoručně podepsal.

Brzy poté dostal Růžička předvolání k Jaroslavu Sedlákovi, řediteli Fyzikálního ústavu ČSAV, který mezitím dostal od tajné policie zprávu o tom, že se Růžičkovo jméno objevilo na seznamu signatářů Charty. V kanceláři čekal i předseda místní buňky KSČ a předseda odborů. „Ředitel mi rovnou oznámil, že s okamžitou platností končí můj pracovní poměr,“ vzpomíná Růžička s tím, že jako důvod bez dalších detailů uvedl, že prý ohrožuje bezpečnost republiky. Pak Růžičku vyzval, aby sepsal prohlášení, proč Chartu podepsal. Sekretářka psala na stroji a Růžička jí diktoval, že mu vadilo očerňování nevinných lidí – signatářů. Pod text pak přidal poněkud nelogicky podpis i ředitel ústavu, který debatu zakončil rozhodnutím o okamžité výpovědi.

Tu pak ale vedení zmírnilo na tříměsíční výpovědní lhůtu. Ještě před jejím uplynutím dostal Růžička od lidí v Chartě doporučení, aby se odvolal k soudu. „Nevěřil jsem, že mám šanci uspět, šlo jen o formální gesto ukázat, že se bráním,“ říká Růžička. Po definitivním vyhození si sehnal práci topiče na Jižním Městě, jeho nový zaměstnavatel si ale pro jistotu zavolal na akademii kvůli důvodům propuštění a nabídku práce pak zrušil. To se ještě jednou opakovalo v podniku Strojobal, kde měl Růžička dělat vrátného. Nakonec uspěl na postu topiče v Metru. „Kolegové v ústavu mi občas dohodili nějakou práci, třeba překlad knihy s fyzikální tematikou,“ vzpomíná Tomáš Růžička s tím, že jako překladatel ale musel být uveden někdo z jeho kolegů.

1889 statečných

Soukromé potíže lidí vyhozených z práce však přebila dramata, v nichž šlo o svobodu, a dokonce i o život. Mluvčí Charty Jan Patočka, navenek nejvýraznější postava této rodící se iniciativy, byl po své schůzce s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem opakovaně vyslýchán StB. Po mnohahodinovém výslechu Patočka skončil v nemocnici, kde na následky mozkové mrtvice 13. března 1977 zemřel. Václav Havel  byl propuštěn z vazby po pěti měsících, další kriminály ho ale čekaly. Petr Uhl byl za vydávání Zpráv o Chartě 77, později nazvaných Informace o Chartě 77, a účast na řadě prohlášení Charty vyhozen z práce a před jeho bytem si na 24 hodin postavili stůl a židle estébáci. I on později, stejně jako celá řada dalších signatářů, skončil ve vězení. Do 17. listopadu 1989 připojilo k Chartě svůj podpis 1889 statečných. Režim je až do svého konce nepřestal pronásledovat a šikanovat.