Největším trablem českého státu není korupce. Ani berlusconizace. Ani rusifikace. Největším trablem českého státu je nejspíš prokrastinace. Kvůli ní totiž neřeší ani patálie, které by řešit chtěl.
Jsou věci, na nichž se společnost více méně shodne. Například že musíme vyčistit vzduch. Na smog u nás každý rok umírá desetkrát více lidí než při autohaváriích. Statistiky znějí hrozně; ještě hůř příběhy lékařů, kteří mají čekárny plné astmatických a bronchitických dětí. Úřady, zákonodárci, komentátoři: všichni rozhodnými hlasy říkají, že s tím musíme něco vážně podniknout. Už nějakých patnáct let.
Nemalou část viny nese topení uhlím. A ne že by s ním stát nic nedělal. Přitvrdil normy na nově prodávané kotle. Pomáhá lidem vyměňovat kamna za čistší. A vláda po letech úvah umožní starostům, aby zasáhli proti bezohledným spalovačům odpadků. Co víc by mohla dělat?
Kupříkladu rozhodnout, že kotle na uhlí přestaneme používat. Polský Sejm loni schválil zákon, který vojvodstvím dává pravomoc s nimi skoncovat. V Krakově ho obratem použili, přičemž zákaz začne platit v září 2019.
Polský smog je ještě horší než český. A paušální zákaz nemusí být správný – třeba proto, že postihne chudší domácnosti. Jenomže náš stát si kurážnější řešení nerozmýšlí, nýbrž ho odkládá. Nemusí se týkat pouze smogu. Skoro dvě dekády mluví o tom, jak potřebujeme do krajiny vrátit zeleň, aby krajina lépe zadržovala vodu. Ale nic moc z toho. Oficiální šuplíky jsou plné schválených strategií, koncepcí a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
