Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

„Vy jste tady od pana Zibury?“ Tuhle otázku, kterou mi položili při zkoumání, jestli jsem vhodným adeptem na účast v AZ-kvízu, nejlepší brněnské televizní soutěži na světě, slyší nejspíš všichni adepti pod třicet. Není neopodstatněná – „šprým“ Ladislava Zibury, který se v AZ-kvízu snažil zábavným způsobem nevyhrát, přivedl na konkurz do omšelého paláce Typos nebývale mnoho mladých lidí. Já tu ale „od pana Zibury“ nejsem, říkám si odhodlaně. Přišel jsem neironicky soutěžit a vyhrát – nejlíp pár tisíc ve finálovém bankomatu, ale spokojím se i s knížkou nebo společenskou hrou.

Konkurz naštěstí dopadl dobře, a tak se hned o týden později do Typosu vracím na natáčení coby náhradník. Točitým schodištěm kolem fotografií Miroslava Donutila a Bolka Polívky scházím s uklidňujícím pocitem, že řádní soutěžící přece nemůžou nedorazit a tentokrát je to jen nanečisto. Během jednoho dne se natočí pět dílů. Pár hodin si tak posedím ve studiu, podívám se, kolik si soutěžící vzali variant oblečení („Musí to vypadat, že každý díl se natáčí jiný den,“ říkala produkční), a připravím se na příští návštěvu s ostrým soutěžením.

Jako obvykle jsem se mýlil. „Tady pan Eman dnes dost možná popáté vyhraje,“ oznamuje milá paní před podzemním televizním studiem a ukazuje na usměvavého učitele ve středním věku, „a v tom případě by přišel na řadu pan Michal.“ No, co se dá dělat, nezměrnou šíři znalostí prokážu soupeřům už dnes, pomyslím si, zatímco se se mnou seznamuje můj vrstevník pan Vašek se slovy „Ahoj, tvůj velkej fanda!“ a dotazem, jestli jsem tu od pana Zibury.

Ve studiu už na nás čeká štáb; srdečně se s námi zdraví a obratem nás posílá do maskérny. Jako poslední přichází moderátorka Eva Machourková – míň populární než její kolega Aleš Zbořil, zato moje dětská láska – a po pokynu štábu „Tak jdem na to, Evule?“ nasazuje reprezentativní podpatky a televizní úsměv. Můžeme začít!

K pultíku přichází pan Eman a stráví u něj další dva díly. Konkurenci hravě drtí znalostmi i v těch nejobskurnějších tématech a ke všemu neotřesitelnou taktikou. Taktika! I soutěžící, kteří si pamatují leccos z dějepisu i vlastivědy, nechápou jednoduchý systém, se kterým mají hru jistou, když správně zvolí první dvě pole. „To středové políčko, bez něho bych si ani neškrtl,“ říká naoko omluvně soupeřům pan Eman, zatímco vyhrává pátou hru v řadě. Na bankomatu pak vytáčí dvacet tisíc, tedy nejvyšší možnou částku, a se zaslouženým ázetkvízovým tričkem a spokojenou manželkou odjíždí domů. Šanci dostává i pan Vašek, ale nezískává jediné políčko a prohrává tak rychle, že musí strávit před kamerou dalších pět minut, aby se hra uměle natáhla; stává se to prý poměrně často. Loučí se beze slova.

No a pak jdu na řadu já. Mým oponentem je právník pan Jiří, ale já mám výhodu prvního výběru. Inspirován panem Emanem volím středové políčko: Jak se jmenuje nepříjemný obilný plevel na K? Biologii jsem na střední prospal, což zjevně není případ pana Jiřího, který s koukolem nemá sebemenší problém. Když pak v nervozitě nedokážu správně odpovědět ani na druhou otázku (významný český vlastenec není Václav Náprstek?!), vím, že můj osud je zpečetěn. Pan Jiří ovládl klíčová pole – a přestože jsem si v dalších otázkách o poznání jistější, situaci už zachránit nedokážu.

Mých sedm minut slávy v brněnské televizi končí. Nechávám ze sebe sundat mikroport a smutek zapíjím studeným čajem z automatu. Dobrou náladu mi vrátí až pan Jiří, který ve finále vyhoří kvůli své nemožné taktice. V autobuse do Prahy mi pak dochází ta nejhezčí věc z celého výletu. Mami, v září budu v televizi!

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 7/2016 pod titulkem Sedm minut slávy