Jako jeruzalémský radní jsem kdysi na druhém televizním kanálu prohlásil, že jestli se tenhle architektonický paskvil, nová městská čtvrť Pisgat Zeev, přes můj odpor stane skutečností, začnu chodit do synagogy a budu se tam modlit, aby Bůh ten paskvil zničil pokud možno před tím, než se tam nastěhují lidé. V sedmdesátých letech byla ovšem splácanina koloniálního stylu s požadavky moderní sídlištní výstavby pokládána za architektonický krok do budoucnosti, takže Pisgat Zeev stojí.
Do synagogy jsem kvůli tomu chodit nezačal, ale co hůř, koupil jsem si tam penthouse na konci ulice Šťastného konce, protože se odtud otevírá výhled do pouště. Někdy je vidět i Mrtvé moře a linie jordánských hor, kde je prý pohřben Mojžíš, bylo mi řečeno. Při výběru bytu však sehrál hlavní roli název ulice, a když jsem se tu zařizoval, viděl jsem svou budoucnost úplně jinak, než jak vypadá dnes a vlastně vždycky. Bohužel jsem doplatil na svou slabost pro rusovlasé Židovky. Podlehl jsem půvabu jedné z nich, shodou okolností právě majitelce té realitky, jež mě přesvědčila, že toužím po výhledu do pouště a na neexistující hrob našeho učitele Mošeho. Především však tomu napomohla skutečnost, že má Jessica kancelář v domě, ve kterém teď bydlím, a dělal jsem si naděje, že sympatie, které ve mně probudila, jsou oboustranné.
Přesto jsem se ani nepokusil svůj nadměrný byt zase prodat, poněvadž jsem dával přednost úvahám, které mi v hodinách strávených u okna nebo na terase dávaly naději, že mě štěstí v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
