Na malé jeviště přilétá blonďatý anděl v bílých šatech se zlatými ozdůbkami, popřeje třem králům šťastnou cestu a společně pak zpěvem koledy potvrdí záměr vydat se do Betléma přivítat Ježíška. Jako by se člověk vrátil do dětství. Smyslem vánoční pohádky, vyprávěné dřevěnými loutkami, které zpoza kulis ovládají loutkoherci a jimiž dávají hlas jejich kolegové, ale není ani nostalgie, ani pokus o revoluci prachem pokrytého žánru. Soubor, který v divadle kousek od pražského Staroměstského náměstí působí nepřetržitě od roku 1928, reprezentuje všechny unikátní rysy tuzemské loutkářské tradice.
Marionety tu po večerech a o víkendech vodí lidé, kteří se živí něčím úplně jiným (v týmu je lesní inženýr, ekonomka či kněz). Řadu z nich do souboru přivedli jejich rodiče, jiní zase předávají loutkářskou zálibu svým dětem a vnukům. Nastavitelná sedadla mají zajistit, aby na jeviště viděli i ti nejmenší diváci. Děti, které tvoří většinu zdejších diváků, evidentně nejsou jedinými fanoušky tohoto zdánlivě archaického světa. Desítky let trvající - a stále masově rozšířenou - tradici loutkářů minulý týden ocenila Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO): zařadila české loutkářství společně se slovenským mezi „ústní a nehmotné dědictví lidstva“. Ačkoli v Česku působí řada profesionálních souborů, vznikají experimentální představení, hraje se i pro dospělé a dovednosti nejlepších místních řezbářů mají velmi solidní úroveň, je to právě mimořádně hustá síť amatérských souborů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 49 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
