Často poslední dobou přemýšlím, jak by se v dnešní „svobodné“ době měl zachovat havlovský zelinář – metaforická postava slavného eseje Moc bezmocných. Osvobození „bezmocných“ za normalizace spočívalo podle Havla ve zdánlivě jednoduchém činu. Nevyvěsit ve výloze slogan o proletářích všech zemí, nepřistoupit na všeobecně přijímanou hru, kdy už nikdo nevěřil v příchod lepších zítřků, ale všichni se měli tvářit, že to ještě neprohlédli.
Na zelináře myslím v souvislosti s referendem o brexitu, volbami ve Spojených státech či průzkumy obliby prezidenta Zemana. Na jedné straně stojí mladí, vzdělaní lidé z měst, „dynamičtí a ochotní učit se“. Na straně druhé pak starší, méně vzdělaní obyvatelé venkova lpící na světu, kterému lze ještě rozumět bez Facebooku či Twitteru a kde přátele jen neodklikáváte.
Naše budoucnost je prý ve světě bez hranic. Ve světě, kde zároveň trávíme život v obavách o práci, neustále se přizpůsobujeme požadavkům globálního trhu a kdovíkolikáté technologické revoluci (to je ona „dynamika“). Soutěžíme o to, co nám (a našim dětem) přenechají vítězové světa bez hranic, v němž je klíčové slovo „konkurenceschopnost“.
Co když tohle všechno není nevyhnutelné? Co když je to také hra – tentokrát na svobodu, která ve skutečnosti neexistuje, poněvadž se cítíme podřízeni nezvratitelným zákonům globalizace?
V tomto směru to měl zelinář jednodušší, protože věděl, komu se má postavit. Nás doba svobody zbavila nejen jasného protivníka, ale i jazyka.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
