Verdi už se nikdy nevyprodá
S hudebním skladatelem, dirigentem a flétnistou Petrem Kotíkem o tom, proč v Ostravě vybudoval jeden z největších světových festivalů soudobé hudby, proč se tam cítí jako v Americe, a také o tom, jaký má dnešní hudba „sound“
Tři různě rozmístěné orchestry a jejich tři dirigenti, to je skladba Gruppen z roku 1957 od Karlheinze Stockhausena, ve které proslulý skladatel experimentoval s prostorovým zvukem. Tato náročnost je důvod, proč se vrcholné dílo poválečné éry příliš nehraje. Vy jste Gruppen uvedl před dvěma lety v Ostravě, v sobotu zazní v Praze. Jakou zátěž muzikantům přináší?
Orchestr o sto dvanácti členech je nejmenší problém, hraní samo není komplikované. Problém je dirigentské trio, což je netypický požadavek. Dirigent není zvyklý řídit se podle někoho jiného a čekat na jeho nástup. To dělají muzikanti, dirigent nástupy udává. A tady dirigent musí tempo přesně chytit, přesně zrychlit a v přesném bodě se setkat s dalším dirigentem. To není jednoduché a hrozí, že se celá věc rozpadne. V Berlínské filharmonii se to stalo a museli skladbu zastavit.
Jak probíhala příprava v Ostravě?
Na jednu stranu hladce, na druhou stranu dramaticky. První zkouška byla katastrofální, ale to je kultura hraní v Česku. Hráči nejsou zvyklí být na první zkoušku absolutně připraveni. Když přijede zahraniční dirigent a orchestr je takhle nepřipravený, myslí si, že to jeho členové nehrají dobře proto, že to neumějí zahrát. Vyděsí se a chce s tím praštit. Ale oni to ti muzikanti nakonec dotáhnou. Sám za sebe jsem navíc přesvědčen, že není dobře věci přezkoušet. Když jsou podzkoušené, bývá v nich určité napětí, energie;…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
