Škoda že se toho Umberto Eco o pár měsíců nedožil. Byl to právě italský sémiotik a spisovatel, kdo prosadil, aby se takzvané nízké kultuře v akademickém prostředí dostávalo stejného zájmu jako kultuře „vysoké“. Jen tak se intelektuálové neuzavřou na ostrov vlastního snobství, zatímco skutečný kulturní život většinové společnosti bude probíhat někde na vzdálené pevnině. Ať už jde o knihy, film nebo hudbu. A právě to poslední je případ letošního nositele Nobelovy ceny za literaturu, kterým se stal písničkář Bob Dylan coby vůbec první hudebník (a představitel popkultury) v historii.
Tajemnice Královské švédské akademie věd Sara Danius přiznala, že volba se může zdát překvapivá – „ale když se podíváte hodně zpátky, narazíte na Homéra a Sapfó. Psali poetické texty určené k poslechu, často s doprovodem nástrojů – a stejné je to s Bobem Dylanem.“ Jako první dal písňové texty na roveň poezie a otevřel tak dveře mnoha hudebníkům i posluchačům.
Pohlednice s oběšenci
Možná to tak akademie nemyslela, ale ocenění Dylana je i oceněním celé moderní hudby. Ačkoli je písničkářství spojováno hlavně s autenticitou, Dylan vždy cíleně pracoval s tím, co neodmyslitelně patří k současnému popu – s převleky, převtělováním, mýty i vlastní historií. Ostatně jeho biografie od Davida Daltona nese název Kdo je ten chlap?.
V roce 1965 Dylanovi vyšla zlomová deska Highway 61 Revisited a na ní se dosavadní folkový bard reportující s otřískanou kytarou publiku o…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
