Když vršovický pekař Zdeněk Drozda v roce 1994 zemřel, zanechal po sobě vzpomínky na dětství prožité za okupace a v padesátých letech. A jejich nynější knižní vydání lze číst jako jedno z nejpozoruhodnějších děl současné české prózy – i když se Drozda věnoval ochotnicky divadlu a také jeho psaní je vlastně ochotnické. Nepíše „velkou“ literaturu, ale ani nevyrábí materiál pro historiky. Píše o ponuré době, ale píše hravě a zábavně. Tak jako u ochotnického divadla je užívání konvencí a odkazů na velké divadlo namístě, odkazují i Drozdovy paměti ke stylům a způsobům vyprávění, které si „vypůjčuje“ a převádí do svého světa. Líčení vršovických ševců, plavčíků či učitelek vytváří svět figurek, jehož působivost předvedl už Neruda. Komický efekt založený na pohledu dítěte, jež chce pochopit svět dospělých tím, že si osvojí jejich slovník, zase pochází z Bylo nás pět Karla Poláčka. Z vypůjčených surovin však Drozda připravuje jedinečný pokrm.
Dětství je podáno jako série nárazů do stěny divného (totalitního) světa. A zde je i jádro oné působivosti. Jakmile se zmíní padesátá léta, naskakuje nám Gottwald, Slánský, Stalin. Drozdovy vzpomínky temnou dobu nahlížejí ze stránky sociální. Vypravěčova matka je proletářkou a letitou komunistkou. Neumí ale číst, takže je pro stranu, která buduje nový svět pomocí slov, nepoužitelná. Čteme tu jiný příběh o padesátých letech – o životě na dluh, bez perspektivy a jistot. Vypravěč si místo školy vydělává nošením uhlí ze sklepů, dvěma…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
