Nový život u Bosporu
Na návštěvě u syrských uprchlíků, kteří nechtěli odejít do Evropy
Křižovatka Aksaray patří k nejrušnějším místům Istanbulu. Potkávají se tu tři široké bulváry, desítky autobusových linek, tramvaje i metro jedoucí z mezinárodního letiště. Vloni se do zdejšího hemžení přidal další speciální spoj – autobusy převážející uprchlíky a migranty k tureckému pobřeží, odkud na člunech vyplouvali směrem k řeckým ostrovům. Odplulo jich více než milion.
Od března je tato trasa kvůli evropsko-turecké dohodě o zastavení migrace utěsněná (viz rámeček) a EU od té doby rozdýchává předchozí měsíce, které ji uvrhly do nejvážnějších problémů od jejího založení. Uprchlická krize tím však nezmizela. Na turecké straně hranice zůstaly minimálně tři miliony syrských utečenců, tedy třikrát více než ve zhruba stejně početném a mnohem bohatším Německu. Letní neúspěšný pokus o státní převrat v Turecku ukázal, jak snadno se tento klíčový partner EU může sám propadnout do chaosu. A migrační dohoda je tak křehká, že může skončit s každým měsícem – a na Aksaray se opět vrátit i speciální autobusové linky pro uprchlíky toužící po plavbě do Evropy. Následující reportáž je pokusem přiblížit pohled několika Syřanů ze střední vrstvy, kteří se dobrovolně rozhodli zůstat v Istanbulu a neodejít. Například třicátníka Muhammada Kajálího.
Rychle pryč ze Švédska
Když v roce 2011 začala syrská občanská válka, zrovna pracoval v Saúdské Arábii. „Hned na začátku revoluce proti Asadově diktatuře tajná policie zatkla pár mých přátel. Společně jsme se angažovali v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
