Monumentální sochařství je nejviditelnějším a nejvlivnějším typem výtvarného umění. Má to ale zádrhel: zatímco náklady na malby či plastiky najde výtvarník ve vlastní kapse, pomník musí někdo zaplatit. A za své peníze obvykle žádá, aby výsledek vypadal tak, jak chce on. Nová monografie Pavla Kosatíka Emil Běžec00:10 je takovým pomníkem.
Kniha má zdvojený copyright. Patří jak autorovi, jednomu z nejpřednějších tvůrců popularizující historické literatury, tak Českému olympijskému výboru, jednomu ze dvou největších hráčů na poli státem dotovaného sportu. A fakt, že knihu vydala společnost, která se věnuje propagaci architektury a v jejíž správní radě sedí předseda ČOV Jiří Kejval, naznačuje, kdo z nich rozdával karty a dával malou domů. Grafická podoba knihy navíc výrazně „cituje“ dřívější zátopkovské tituly (Dana a Emil Zátopkovi vypravují,Běží Zátopek), což pak nejspíš značí, že ve světě sportovního podnikání je kniha cosi jako dres: je pro všechny stejný a zavazující.
Dobří lidé a zlý režim
Okolnosti však nechme stranou, podstatný je vlastní text. Věnoval-li právě Kosatík svůj čas Zátopkovi, dá se čekat, že k němu našel „klíč“, že nabídne portrét v konturách, jež tu ještě nebyly. Tuto schopnost přece prokázal už tolikrát, třeba v monografiích o Olze Havlové, Ferdinandu Peroutkovi či Pavlu Kohoutovi. Jenže v případě Zátopka čtenáře, který už o běžci něco přečetl, čeká zklamání. Najdeme tu vlastně jen nové slohové cvičení.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
