Smrt celebrity vnáší do veřejného prostoru zvláštní nálady. Truchlení se projeví nejen v dojetí, ale také ve snaze maximalizovat komerční zásah. Nastává příležitost vydat neslyšené nahrávky. To je i případ Davida Bowieho, jehož tři nepublikované písně se v říjnu, tedy deset měsíců po zpěvákově smrti, objeví na trhu společně s muzikálovými interpretacemi největších hitů. Fascinaci i touhu pochopit proměnlivého umělce podporuje výstava David Bowie is, jež trhá návštěvnické rekordy a po zastávkách v Evropě míří do Japonska.
Podstatnější než smutek měřitelný penězi však je, že smrt celebrity vede k úvahám, čeho byla symbolem a jak obohatila naše životy. Tady začíná být s odstupem čím dál jasnější, že odešel tvůrce, který nejenže rozuměl rozmarům a úzkostem 20. století, ale také měl recept, jak je překonat.
Od počátku sedmdesátých let plul přes hranice identit, pohlaví i generací. Jeho genialita spočívala v tom, že každému uměl nabídnout něco. A pokaždé něco jiného. Na rozdíl od legend typu The Rolling Stones nebo Neila Younga, jejichž tvorba těží stále ze stejného kreativního zřídla, Bowie nebyl divoký a intuitivní autor, ale konceptuální umělec. Populární hudbu tvořil, ale také o ní i v samotných písních přemýšlel, což není běžné.
Užitečný klaun
„Jsem pierot,“ prohlásil o sobě v sedmdesátých letech, kdy si uvědomil, že populární hudba je commedia dell‘arte 20. století a showman s mikrofonem smutným klaunem postmoderního věku. Klaunem, který může mít na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
