Pod sukní normalizace
Fotografie Jana Jindry ukazují husákovskou realitu v nemilosrdně ostrém světle
Barem hotelu Jalta prochází jednadvacetiletý mladík v bílém hábitu s černým kloboukem. V ruce drží fotoaparát s bleskem a nesměle sleduje pitoreskní rej, který se na něj valí ze všech stran. V koši odpočívá prasátko čekající na kouzelníkův výstup, zmalovaná krasavice nad sklenkou sklepmistra vyhlíží kunčafty, na stole sedí varietní tanečnice v důchodovém věku a na parketu trsá pár převlečený za Manku s Rumcajsem.
Je Silvestr 1984 a Jan Jindra je v polovině prvního ročníku fotografického ateliéru na pražské FAMU. Ve škole dostal zadání přispět do kolektivního cyklu o Václavském náměstí. Zaujaly ho vývěsky s vybledlými fotkami artistů zvoucími do podzemí hotelu s pověstí centra zakázaných neřestí. Jindra během toho večera (a znovu následující rok) v Jaltě s povolením personálu pořizuje strhující černobílé snímky plné tesilového luxusu a veksláckého fanfarónství. Jeho dílo je unikátním pandánem k normalizační vizualitě, již si dnes veřejnost spojuje spíš s barevnou retro náladou seriálů a filmových komedií. Fotografický styl teď třiapadesátiletého autora je přesným opakem k uhlazeným krémovým tónům. Je až krutý, orgie husákovského hnusu snímá pomocí blesku, který nesmlouvavě vše ostří do poslední vrásky a poslední zátky od špatného vína.
„V osmdesátých letech jsem fotografoval lidi a situace, se kterými jsem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
