Generace rodičů nechápala, co se děje. Proč jejich potomci v druhé půli šedesátých let netouží po kariéře a opouštějí školy, demonstrují proti válce ve Vietnamu, zakládají komunity a obracejí se k východní spiritualitě. Tohle už nebylo mezigenerační vymezování. Chování a kultura mladých byly natolik odtržené od většinových názorů, že to starším ročníkům připomínalo nájezd barbarů. Tohle je kontrakultura, konstatoval historik a sociolog Theodore Roszak v přelomové knize Zrod kontrakultury. Ta vyšla v roce 1969 pár týdnů poté, co se odehrál festival ve Woodstocku, ovšem teprve nyní se dočkala českého překladu.
Tehdy pětatřicetiletý akademik (1933–2011) byl o dekádu starší než hippies. Bouřlivé proměny sledoval zpovzdálí z Londýna, kde se podílel na vydávání pacifistického časopisu. Na rozdíl od mnoha vrstevníků ho však chování nové generace nevyděsilo. Sympatizoval s ní. A také dokázal v knize esejů precizně popsat, jak se v jejich počínání zhmotňují myšlenky Marxe, Freuda i východních filozofií a rezonují jimi plamenné verše Allena Ginsberga.
Roszak dal jméno chaosu a vysvětlil jeho společenské a historické příčiny. Dnes je zjevné, že optimistická očekávání, která do šedesátých let vkládal, se nenaplnila. Také akademická zkoumání kontrakultury doznala změn: transformovala se na studia subkultur, kde je více než revolta vyzdvihován prvek sdílení hodnot. Přesto kniha nezestárla ve výstižné definici technokratické společnosti. Té, jež zahnala mládež do opozice,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
