Když se autorce těchto řádků před časem ozvali z organizace Člověk v tísni s nabídkou, aby zasedla v porotě soutěže pro mladé lidi s chutí podílet se na veřejném dění, její první myšlenka byla sobecky marnivá. Je pro osobu s prvními náznaky propukající krize středního věku rozumné vystavit se kontaktu s brilantními, o generaci mladšími lidmi, kteří možná dělali první krůčky v době, kdy už ona psala do novin? Pak ale marnivost ustoupila zvědavosti. Jací vlastně jsou zblízka ti dnešní dvacátníci, kteří vyrůstali obklopeni blahobytem a svobodou? Jsou opravdu tak rozmazlení, neteční a bez zájmu o to, co se děje kolem nich, jak tvrdí lidé z generace jejich rodičů a prarodičů?
Otravné lamentování nad stavem mládeže je staré jako lidstvo samo, a soudnému člověku musí být dopředu jasné, že dnešní mládež se od svých předchůdců dramaticky neliší. Přesto víme, že v jistých ohledech jiná je: mezi lety 1992–2013 neklesala v žádné jiné věkové kategorii volební účast tolik – o více než třetinu – jako právě mezi lidmi od osmnácti do devětadvaceti. A víme také proč. Mladí Češi mají se znepokojivou intenzitou pocit, že jako jednotlivci „nic nezmůžou“ a sami veřejné dění nemohou ovlivnit. Právě to zjistil Člověk v tísni ve výzkumu, který si na to téma nechal zpracovat na českých školách – a od té doby se snaží mladým Čechům ukázat, že se mýlí. Nejprve studentskými volbami a nyní také soutěží Hledá se LEADr., v níž nejprve poroty a pak i veřejnost – podobně jako při televizním…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
