Ještě to musí tak půl hodinky schnout,“ říká Dušan Zahoranský (44) a ve svém ateliéru nanáší další vrstvu sádry na objekt, ze kterého trčí nosné dráty. Když pak hmotu za třicet minut opatrně rozlomí, objeví se před ním křehký hliněný model pomníku, který se zrovna chystá odlít do nezničitelného polyuretanu.
Plastika se nezrodila v Zahoranského hlavě. Před 102 lety ji vytvořili kubistický sochař Otto Gutfreund s architektem Pavlem Janákem, kteří se přihlásili do soutěže o sochu Jana Žižky na pražském Vítkově. Revoluční návrh připomínající pyramidu se však realizace nedočkal – a tak jako ostatní pozoruhodné přihlášky do veřejného klání od špiček zdejší avantgardy se dochoval jen na fotografiích. Zahoranský teď několik modelů věrně rekonstruuje a tenhle týden je vystaví v galerii Lucie Drdové.
Svým projektem chce vzdát poctu sto let starým, ale „svěžím návrhům“. A taky připomenout, jaké peripetie u nás provázejí hledání ideální formy pro umělecké dílo ve veřejném prostoru tak, aby všem vyhovovala.
Příliš německé
Vedoucí Ateliéru intermediální tvorby na pražské AVU má k pomníkům velmi osobní vztah. Když v roce 1999 dokončoval v Košicích sochu M. R. Štefánika po jejím náhle zemřelém autorovi Peteru Scerankovi, uprostřed práce mu radnice zakázku zrušila. Radním vadilo, že v jeho pojetí nemá spoluzakladatel Československa typickou generálskou uniformu. Zahoranský si z akce odnesl nejen hořké ponaučení, že politici mají tendenci hrát si na odborníky rozumějící všemu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
