Presidential Candidate Donald Trump Holds Buffalo Campaign Rally
Autor: Bloomberg via Getty Images

Dlouho tomu hodně lidí nevěřilo, ale nakonec se to stalo. Realitní magnát a miliardář Donald Trump získal na sjezdu amerických republikánů v Clevelandu podporu většiny delegátů a byl oficiálně nominován za kandidáta na prezidenta Spojených států. V souboji o Bílý dům se tak utká s Hillary Clinton, přestože má v republikánské straně řadu silných odpůrců. Na Trumpova viceprezidenta republikáni podle očekávání nominovali guvernéra státu Indiana Mikea Pence. Při této příležitosti výjimečně odemykáme rozsáhlý text z rubriky Téma, ve které týdeník Respekt pravidelně mapuje aktuální politické i společenské události a trendy.  Vyšel v květnu, shrnuje Trumpovo tažení primárkami a  pojednává  o tom, proč nakonec uspěl:


Reklama
Reklama

 

Většina reportáží z předvolebních mítinků Donalda Trumpa začíná před hangárem. Lidé čekají na zahájení hodiny, vystaveni nepřízni živlů. Reportér čeká s nimi, většinou inkognito – kdyby se oficiálně akreditoval, skončil by s kolegy v železné ohradě daleko od pódia a měl by zakázáno klást otázky Trumpovým příznivcům. Takhle může být u toho, když to konečně přijde.

Před shromáždění pomalu naroluje letadlo. Je to obrovský dopravní letoun Boeing 757 v modro-bílo-červených barvách s velkými písmeny TRUMP na trupu. „Dámy a pánové, přijíždí letadlo Donalda Trumpa,“ zazní z tlampačů. Z davu se začnou ozývat obdivné vzdychy a výkřiky. „To je ale fakt velký letadlo, to se musí uznat!“ „Tohle je opravdu jeho!“ „Teda to je fakt cool!“

„Dámy a pánové, přivítejme budoucího prezidenta Spojených států amerických, Donalda Trumpa!“ zaduní znovu z amplionů. To už mohutný kandidát sestupuje po schůdcích z výšin k žádostivému davu. Trump má na sobě jen výjimečně něco jiného než oblek byznysmena, na hlavě mívá ovšem červenou kšiltovku s nápisem „Vraťme Americe její velikost“. Čepice k obleku moc nepasuje a zlé jazyky tvrdí, že kšiltovka je chytrý trik: Trump nosí již léta zvláštně vyfoukanou ofinu, která se stala jeho neodmyslitelným znamením. U hangárů ale fouká a přehazovačka by se mohla v poryvech větru postavit do pozoru.

Čekající Američané ovšem přehazovačku neřeší, vidí Trumpa rádi. Na videozáznamech z mítinků propukají v bouřlivé ovace, volají na něj jménem, mávají transparenty. „Když neuspokojila manžela, neuspokojí ani Ameriku,“ stojí na nich například v narážce na Hillary Clintonovou, podle všeho soupeřku Trumpa v podzimních volbách. Trump zdvihá palce, vykřikuje, jak miluje právě to město, do kterého přiletěl. Jak miluje Ameriku.

Melania, Donald, And Barron Trump At Home Shoot
Americký sen. (Donald Trump se svojí ženou Melanií a synem Barronem Trumpem, New York, 2010) • Autor: Getty Images

Pokud bychom popisovali běžného prezidentského kandidáta, následoval by připravený projev opakovaný v malých obměnách na každé štaci. To ale u Trumpa neplatí, tenhle kandidát mluví desítky minut živě a spatra, přeskakuje od tématu k tématu, vypráví, co mu slina na jazyk přinese. Hodně toho říká o sobě: kolik lidí ho volí, kolik má procent preferencí, jak je bohatý, jak je úspěšný. Kolik toho v životě dokázal.

Výčet úspěchů je v příkrém kontrastu s jeho vyprávěním o Americe. Ta „umírá“. Nemá peníze. Už dlouho nezažila úspěch. Všichni se jí smějí, nikdo ji nebere vážně, i spojenci ji okrádají a dělají si z ní dobrý den. „Víte, co si o nás myslí IS, když stíná hlavy? Že jsme slabí! Vládnou nám slaboši. Ale já vám říkám, tohle skončí!“ rozhazuje Trump rukama v atmosféře, která citelně houstne.

Zlato směňovali za ubytování, stravu a ženskou náruč.

Tweetni to

A pak přichází jeden z několika příběhů, které Trump na mítincích opakovaně vypráví. Třeba o tom, jak si kdysi, když ještě byli při síle, Američané poradili s muslimskými povstalci na Filipínách. Když jich po boji 50 zajali, bez velkých cavyků je postavili před popravčí četu. Předtím ale porazili prase, tedy zvíře, jež muslimové považují za nečisté. Pak vzali 50 kulek a ponořili je do prasečích vnitřností. Nabili a 49 povstalců prasečími kulkami zastřelili. Mrtvoly popravených nahrnuli do hromadného hrobu a navrch pohodili krvácející zbytek podsvinčete. Padesátého povstalce Američané ušetřili a kulku mu vložili do ruky jako suvenýr. „Jdi a řekni svým kolegům, co jsme právě udělali!“ řve Trump. Dav jásá. „Správně!“

Do zubů

Donald Trump Američany baví desítky let. Oslňuje je svým pompézním životem, křivkami svých trofejních manželek a milenek, výškou svých mrakodrapů. Usmívá se na ně z obálek lesklých magazínů, léta šimral jejich sadistické pudy, když jako hlavní hvězda reality show The Apprentice (Učedník) pořádal v přímém přenosu konkurzy na dobře placená manažerská místa ve svých firmách. Vítězové u něj mohli rok zkušebně pracovat za 250 tisíc dolarů, publikum ale čekalo především na temné „You’re fired“ (Máte padáka), určené většině zpocených a nešťastných uchazečů, kteří šéfa nezaujali. Trump se před lety pokusil získat pro tenhle svůj ortel ochrannou značku. Neuspěl, Američané však považují za jakousi rodinnou značku samotného Trumpa: po letech známosti mu říkají jednoduše The Donald, tedy něco jako „náš Donald“.

Teď se ale na jeho mítincích perou. „The Donald“ je zaskočil, když 16. června 2015 vystoupil ze svých kanceláří v horních patrech newyorského mrakodrapu Trump Tower, sjel po jezdících schodech do přízemí a svolanému davu oznámil záměr stát se americkým prezidentem. Jistě, nahlas o tom přemýšlel již dříve, Trump ale takhle nahlas přemýšlí a žije celý svůj život. Když o svých plánech vstoupit do Bílého domu mluvil dříve, mělo se vždy za to, že jde o součást byznysmenovy reklamy na sebe sama. Tentokrát však „The Donald“ hranici virtuálního světa překročil – a vydal se na cestu do reality.

Nejdřív se zdálo, že dělá všechno špatně. Hned u paty zmíněných jezdících schodů definoval nepřítele, se kterým jako prezident zatočí – tehdy jím byli Mexičané, kteří se prý nelegálně hrnou do Spojených států a zavalují je řadou potíží. „Přivážejí drogy, přivážejí zločin, znásilňují. A někteří jsou možná i slušní lidé,“ zněl dnes již legendární výrok čerstvého kandidáta, následovaný slibem, že Trump díky své tvrdé podnikatelské nátuře donutí mexickou vládu, aby na hranicích za své vlastní peníze nechala postavit zeď.

Racionální rozum říká, že bez hispánských voličů se volby vyhrát nedají, stejně jako není možné naštvat pohrdlivými výroky spoustu sebevědomých žen. Když Trump po jedné debatě obvinil moderátorku Fox News, že mu kladla příliš tvrdé otázky, protože právě menstruovala, obrátili „rozumní“ analytici i politici oči v sloup a čekali, až Trumpova bublina splaskne. Nesplaskla.Vyhlášený politický reportér The New York Times Mark Leibovich napsal první velkou reportáž o Trumpovi teprve vloni v listopadu a z velké části v ní řeší, jak mohl být takový hlupák a nevidět, co se na Ameriku řítí.

Zprvu vysmívaný Trump stihl během zimy a jara vyčistit republikánskou kandidátku a prakticky ovládnout jednu ze dvou tradičních amerických stran. Na jeho mítincích je nabito, poslední průzkumy ukazují, že je na tom v podstatě stejně jako jeho předpokládaná soupeřka, veteránka americké politiky Hillary Clintonová. Donald Trump bude v listopadu zcela reálně sahat po klíčích od Bílého domu.

To vyvolává nadšení i naprosté zděšení. Trump je obviňován z rasismu, mizogynie, bigotnosti a nacionalismu, na jeho mítinky se chodí nadšeně tleskat i znechuceně demonstrovat. V Americe je spousta lidí, kteří si myslí, že Trump představuje vlastně smrtelné nebezpečí, a odtud se berou zmíněné rvačky: „Dejte mu do zubů. Nejradši bych mu dal do zubů sám!“ volá kandidát Trump, když se nad hlavami davu objeví nepřátelský transparent. „Vyhoďte je bez kabátů! Kabáty zabavit!“ vyzýval ochranku, která vlekla protestující uprostřed třeskuté zimy ze sálu v jednom ze severních států USA.

Standoff with the NYPD at 59th and 6th Ave at the anti-Trump rally. Thousands marched during the…
Někdo dostane do zubů. (Rvačka na mítinku Donalda Trumpa, březen 2016) • Autor: Alamy, Profimedia

I pro tyhle obnažené emoce se na jeho mítinky vlastně chodí. Pryč jsou uhlazená vystoupení, rozumné výrazy a vlažný potlesk. „Á, první demonstrant,“ pochvalují si v jedné z reportáží Trumpovi stoupenci, když vidí, že se zase něco semele. „Stojí tam a říká, co si všichni myslíme,“ vysvětlují vzápětí jeden z důvodů, který je k Trumpovi táhne. „Všichni chceme někomu dát do zubů a on to říká za nás.“

Německé lokty

Vzhledem k jeho současné popularitě je paradox, že Donald Trump v Americe vlastně nemusel být. Jeho dědečkovi Friedrichovi se tam rozhodně nejdřív příliš nelíbilo. Z Německa ho na opačnou stranu Atlantiku vyhnala koncem 19. století bída i neochota narukovat na vojnu. Vyznal se ve stříhání vlasů a vousů a okamžitě po příjezdu našel v New Yorku práci jako holič, na velký blahobyt ani kariéru to ale nevypadalo. Nakonec Friedrich Trump nasedl na vlak a vydal se na čerstvě osídlený severozápad USA. V drsném Seattlu otevřel podnik, který oficiálně nazýval „mléčným barem“, ve skutečnosti se jednalo o hotel spojený s hospodou a nevěstincem. Projekt byl samozřejmě morálně problematický, nabízené služby měly nicméně skvělou pověst a Friedrich se – podobně jako další generace Trumpů – osvědčil jako pracovitý muž, který má „čuch“. Velmi dobře chápal, kde být v kterém okamžiku, a také, že není zapotřebí si lámat hlavu s pravidly. Když vypukla zlatá horečka na Klondiku, naplnil loď zásobami a přenesl osvědčený model podnikání právě tam. Zlatokopové pracovali a nalezené zlato směňovali za ubytování, jídlo a dámskou náruč. Výhodnou parcelu Frederick obsadil neomaleným podvodem, a přestože dobře vydělával, uměl odhadnout, kdy je pravá chvíle zmizet. Přesně na přelomu století horečka opadla a do oblasti dorazila ruka zákona, to už byl ale Frederick i s úsporami zpět na cestě do Německa.

Tady mohl příběh končit. Relativně movitý třicátník se v roce 1901 vrátil do rodného města, našel si nevěstu a hodlal se usadit. Zasáhl však německý stát, který tvrdě trestal snahu vyhýbat se vojenské službě. Friedrich měl v té době již americké občanství, a přestože žádal a žadonil, aby mohl trvale žít v Německu, poslali ho úředníci zpátky, odkud přišel. Zemřel nečekaně v roce 1918 jako newyorský drobný stavitel a realitní makléř na španělskou chřipku.

Podnikání v nemovitostech fungovalo i v druhé generaci, dlouho to ale bylo zcela jiné podnikání, než jakým se proslavil dnešní prezidentský kandidát. Jeho tatínek Fred začal výstavbou jednotlivých domků a také on proslul pílí, slušnou kvalitou a příjemným vystupováním. Kvantitativní skok mezi velké ryby nastal u Trumpů teprve ve chvíli, kdy Rooseveltova vláda přišla uprostřed krize s vládním programem záruk za stavební hypotéky, který vlastně nastartoval moderní americkou výstavbu. Fred neměl na rozdíl od řady jiných stavitelů strach do vládní akce naskočit a nakonec se stal velkostavitelem státem garantovaných bytovek. Účelné stavby nevynikaly krásou a Fred se postupně učil i temnějším stránkám velkého developerského byznysu. Nebyly mu cizí politické konexe ani různé zkratky a hledání skulin v zákonech. Nakonec byl jedním z podnikatelů vyšetřovaných po druhé světové válce před kongresovou komisí za to, že se na vládních zakázkách určených na výstavbu bytů pro veterány obohatil více, než je zdrávo. Původně velký skandál ale vyšuměl, vše skončilo konstatováním, že v zákonech byly díry a že se chytří stavitelé z čistě právního hlediska nedopustili ničeho ilegálního. Fred podobně jako Frederick při vydělávání peněz neřešil vždycky morálku, nebyl to však žádný zloděj.

Nikdo vlastně pořádně neví, kolik má Donald Trump peněz.

Tweetni to

Donald Trump se od otcova byznysu odrazil, rozjel na Manhattanu své vlastní podnikání a posunul ho do úplně jiných rozměrů. Autorka knihy The Trumps. Three Generations of Builders and a Presidential Candidate (Trumpovi. Tři generace stavitelů a prezidentský kandidát) Gwenda Blairová opatřila kapitolu věnovanou Donaldově dědečkovi titulem Nový svět, otci Fredovi připadla kapitola s názvem Stvořen pro práci, zatímco část o Donaldovi otevírá kapitola s titulem Stvořen pro závod. Když kniha líčí, jak introvertní Fred držel rozevlátému synovi až do své smrti palce, popisuje rozdíl mezi oběma muži jako kontrast mezi tažným a závodním koněm. Fred Trump se musel po nečekané smrti zakladatele rodu pořádně ohánět a začínal od začátku. Donald vyrážel do světa „s pouhým milionem dolarů“ (jak sám kdysi prohlásil) a povahovými rysy po matce, kterou rodina popisuje jako „rozeného showmana“.

Houses built by Fred Trump, father of Republican presidential hopeful Donald, in the Queens borough…
Tažný a závodní kůň. (Donald Trump s tatínkem Fredem a jeho bytovkami, New York, 1973) • Autor: New York Times, Profimedia

Velký realitní byznys je zvláštní svět. Točí se v něm velké peníze, rozhoduje se o velkých projektech, vznikají velké stavby, nic z toho ale vlastně developerům pořádně nepatří. Proplouvají mezi půjčkami bank, politickými konexemi, stavebními předpisy, územními plány. Přetvářka a hra jsou součástí povolání: neustále je potřeba někoho o něčem přesvědčovat, dělat na někoho dojem. Donald Trump měl v tomhle oboru vysoké ambice. Trávil s otcem na stavbách mládí a rozhodně to nebyl rozmazlený spratek.

Jeho sestra v knize popisuje, jak všechny děti tvrdě pracovaly v létě na brigádách a jak jim rodiče své bohatství dlouho tajili. Donald ani přes svůj pozdější rozevlátý životní styl nikdy nepil ani nekouřil a jeho pracovní nasazení je někdy líčeno jako sebevražedné. Není vlastně vůbec jasné, zda z něj celebritu udělal jeho podnikatelský úspěch, nebo jestli jeho schopnost stát se celebritou vedla k jeho pověstným mrakodrapům a dalším obřím projektům.

Donald měl zjevně talent na obojí, The New York Times ho například již jako začínajícího byznysmena na Manhattanu popisují jako oslnivého a pohledného muže, jakousi realitní obdobu tehdejší největší hollywoodské hvězdy Roberta Redforda. Trump od začátku uměl skvěle prodávat sám sebe a mezi jeho nástroje masové komunikace rozhodně nikdy nepatřila skromnost či prostá fakta. Své publikum, potenciální zákazníky i obchodní partnery vždy vábil na nafouknutou verzi reality. Přeháněl. Jeho domy byly vždycky nejvyšší a jeho sály nejrozlehlejší, dokud to někdo výslovně nevyvrátil. Jeden z jeho mrakodrapů měl „největší“ počet pater díky tomu, že Trump začal počítat podlaží určená nájemníkům od číslovky čtrnáct. Když mu jednou jeho vlastní manažer vyjednal koupi luxusní jachty za 30 milionů dolarů, pochlubil se mu k jeho úžasu zapomnětlivý Trump o den později, že „za těch 40 milionů, které jsem do toho vrazil, to rozhodně stálo“.

Jisté je jedno: Donald Trump byl dlouhá léta úspěšným stavitelem na Manhattanu, majitelem kasin a vůbec developerem, který zároveň v amerických médiích budoval systematicky svou značku superúspěšného muže, jemuž svět leží u nohou. Na konci osmdesátých let však udělal fatální chybu: přehlcen přívalem podnikatelských plánů i milostnými eskapádami se zaručil za několik projektů nikoli půjčkami, ale vlastními penězi. Když záměry nevyšly, Trump v podstatě zbankrotoval, a i když díky bankám a složitým právním a finančním machinacím nakonec nepřišel o všechno, ztratil prostředky k realizaci dalších smělých plánů.

Od té doby je Donald Trump ze všeho nejvíce pouze celebritou, která opečovává vlastní značku vybudovanou ještě před bankrotem. Trump dnes v podstatě pronajímá vlastní jméno – tu jiným developerům, jimž nápis Trump na fasádě umožňuje zvýšit nájemné, tu výrobcům pizzy nebo třeba producentům televizní show.

Nikdo přitom vlastně ani pořádně neví, kolik má „náš Donald“ peněz. Když se týdeník The Economist letos v zimě pokusil jeho majetek seriózně vyčíslit, konstatoval, že to ve spleti účetnictví a tajnůstkaření není možné. Trump zároveň zatím odmítá zveřejnit své daňové přiznání a prohlašuje, že výše jeho majetku se mění podle kolísání trhu i nálad – „včetně mé vlastní“. Poslední spolehlivá informace pochází právě z doby jeho bankrotu, kdy banky přes Trumpovy protesty zveřejnily obrysy záchranného programu. Tehdy byl symbol amerického úspěchu 300 milionů dolarů v minusu.

Prostě je vyhodíme

„Kdosi o mně prohlásil: Trump, to je jen takový bavič,“ volal Trump nedávno na mítinku. „A já vám říkám, že je to blbost. Máme co říct. Máme vzkaz a ten vzkaz říká, že nedovolíme, aby si z nás někdo dělal srandu!“

Tohle je zhruba to, co Trump ve své reinkarnaci politika nabízí. Lámat si hlavu s programem snad v tomto případě ani nestojí za námahu, chronicky nepravdomluvný kandidát své návrhy mění nebo se ani nesnaží, aby si navzájem neodporovaly. Mexická zeď se v prezidentských plánech objevuje a zase mizí, a když se Trumpa novináři zeptají, jak přesně chce vyhostit 11 milionů nelegálních přistěhovalců, když má každý z nich právo na individuální posouzení svého případu, mávne rukou: „No, prostě je vyhodíme.“ Jeho nabídka proudí na úrovni emocí.

Trump mívá ve zvyku vyprávět, že jednou z jeho nejdůležitějších životních lekcí byl zážitek z doby, kdy v první polovině šedesátých let začínal studovat na vysoké škole. Jednou se v doprovodu otce zúčastnil slavnostního otevření mostu Verrazano-Narrows Bridge v Brooklynu – tehdy to byl největší visutý most na světě. Ceremonie byla obvyklou přehlídkou řečnících politiků, bankéřů, developerů a lobbistů. Donald Trump ale nemohl odtrhnout oči od pětaosmdesátiletého Othmara Hermanna Ammanna, švýcarského přistěhovalce, který most stejně jako spoustu jiných mostů předtím navrhl. Architekt stál stranou, sám, nikdo z celebrit si ho nevšímal. „Tehdy jsem si uvědomil,“ vyprávěl Trump později jednomu novináři, „že když lidem dovolíte, aby se k vám chovali, jak sami chtějí, udělají z vás hlupáka. Tehdy a tam mi došlo něco, co nikdy nezapomenu: že se mnou nikdo nikdy mávat nebude.“

Podle kandidáta Trumpa se nyní Americe děje právě to – ačkoli všechno zařizuje, na hostinách stojí sama stranou a všichni se s ní snaží mávat. A on jako řešení nabízí lidem víru ve schopnosti kandidáta Trumpa. „Je Trump silný?“ volá na mítincích a dav odpovídá: „Ano!“ Co na tom, že podle všech zkušeností a předpokladů měl ze soutěže už dávno vypadnout. V Americe se něco změnilo a tohle není běžná předvolební sezona.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1605

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte