Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

Zákonitosti dospělosti

První ráno v novém bytě – zatím se já a těch dvacet metrů čtverečních s dokonalým staromládeneckým spiritem seznamujeme. Zapínám vodu ve sprchovém koutu, který stojí hned vedle kuchyňské linky, která stojí hned vedle postele. Teče ledově studená. Čekám, až se do trubek natlačí horká voda, ale marně. Zkouším dřez. Tam mi teplá teče.

Konečně vím, proč byl ten nájem tak nízký. Nadávám nejdřív na svět obecně a pak jen sama sobě – to od chvíle, kdy mi došlo, že pro teplou vodu musím dát baterii na druhou stranu. Házím na sebe oblečení, balím se a obouvám. V ruce mi zůstává zip od kozačky. K dispozici momentálně mám jen dvě pravé a jednu levou botu – a v páru jen jehly. Ze čtvrtého patra v nich ale scházet odmítám. Jdu bosa po špinavém schodišti a promlouvám sama k sobě: „Co koukáš, ke všem svým životním problémům nemám čas na společenské konvence.“ Někde v druhém patře mi dojde, že zaměňuji příčinu a následek: „Terouku, ty vole, většinu životních problémů máš právě proto, že kašleš na společenský konvence.“

Dole chci označit svoji schránku. Do kabelky jsem si zabalila liháč. Kabelka stála na lince a já do ní liháč vložila. V další minutě se vidím, jak píšu na papírek na schránce růžovým leskem na rty.

Obouvám se do lodiček a všímám si oka na punčoše. Poprvé jsem si ho všimla, už když jsem si ty punčochy oblíkala, ale tehdy to nevadilo, budu mít přece kozačky. V opravně bot mi přijímají právě jednu kozačku. Tu druhou si prý mám zase odnést. Jdu podepsat pracovní smlouvu do svého prvního zaměstnání, právě jsem dokončila vysokou. Klopýtám na jehlách, v ruce jednu kozačku, na noze oko. Bridget Jonesová je taková roztomilá pohádka.

Dorazím do jedné velké pražské nemocnice, nastoupit chci za dva týdny. Kromě asi tisíce jiných úkonů mám zajít na prohlídku k závodnímu lékaři. „No jo, ale abychom vás mohli nabrat, musíte mít razítko tady a tady. Máte na to dvacet minut. Asi to nestihnete,“ hlásí mi od okýnka sestra. Poznamenám něco o Zámcích a Zeměměřičích a vybíhám do kanclů orazit papír. Oba náměstky ukecávám v rekordním čase. Ne že bych věděla, co takový náměstek vlastně dělá.

Vracím se vítězoslavně k odběru a sestra na mě jen mrkne: „Nemůžeme vás vyšetřit, máte propadlou kartičku zdravotní pojišťovny. To je divný, že vám nedošla domů.“ „Když já se pořád stěhuju.“ „To přece musíte na úřady nahlašovat,“ poučuje mě ta dobrá žena o zákonitostech světa zodpovědných. Za poslední tři roky jsem v jedné posteli nespala déle než pár týdnů v kuse. To bych jen nahlašovala úřadům, kde zrovna kempuju. Sestra mi vezme aspoň mou krev, vyšetření odkládá. A já jdu na pojišťovnu pro potvrzení, že jsem jejich pojištěnec. Dostanu ho a navrch ze mě vytáhnou dvě tisícovky, posílala jsem malé zálohy. Pošta mi za stovku vydá Výpis z rejstříku trestů a praktický lékař si uleje sto pade za Výpis ze zdravotní dokumentace, ve kterém je asi pět vět. Když už jsem v tom, tak donesu ještě papíry do autoškoly.

Večer jdu na koncert kamarádů a domů se vracím v lehké ebrietě. Sedím na nerezovém rantlu u sloupu v metru, když vedle mě s hlubokým povzdechem klesne nějakej kluk. „Není to jednoduchý, co?“ říkám mu smířlivě. On z kapsy vytáhne zelený jablko Granny Smith, naleští ho a říká: „Dáš si?“ Koušeme střídavě jedno jablko a vyprávíme si o nástrahách života po pětadvacítce. Prý se nedávno rozešel s přítelem a hledá byt. Já blábolím něco o lejstrech, papírech a lichých botách. Projela jsem sama jen s baťohem čtyři kontinenty, ale ten dospělý život je složitější než všechen punk světa.

TEREZA ONDŘICHOVÁ,

novinářka, cestovatelka a čerstvá lékařka

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 13/2016 pod titulkem Zákonitosti dospělosti