Čeští čtenáři propadají kouzlu polské reportáže. Cestičku jí vyšlapal Mariusz Szczygieł s laskavými texty o podivných českých sousedech, na které navázaly antologie novinových reportáží. Teď už je čas na celé knihy, které v polských knihkupectvích zabírají stejně velké regály jako u nás detektivky. Jednou z prvních je dílo dlouholeté reportérky deníku Gazeta Wyborcza Lidie Ostałowské.
V životopisu uvádí, že ji vždy zajímaly osudy „znevýhodněných“: menšin, žen, mládeže ze subkultur i lidí na okraji. V Akvarelech pro Mengeleho se všechna témata spojují v osudech brněnské Židovky Diny Gottliebové. Není to ovšem jímavý příběh o utrpení krásné Židovky říkající si o zfilmování v Hollywoodu, ale kauza dotýkající se citů a práv jednotlivců i světové diplomacie.
Malovat pro život
Byla z asimilované židovské rodiny; v české škole, kam přestoupila, si rychle všimli jejího výtvarného talentu. Pokračovala na brněnské akademii studiem grafiky a sochařství, odtud ji ale vyhodili a v roce 1941 byla deportována do terezínského ghetta. O dva roky později pak do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Nejprve zde malovala cedule na vězeňské baráky, později ji přivedli k Mengelemu, aby portrétovala Romy, které on pomalu vraždil – fotografie podle něj nedokázaly zachytit barvu jejich pleti. Zachovalo se sedm portrétů, jež počátkem šedesátých let putovaly do osvětimského muzea a hrály velkou roli v uznání Romů coby obětí holocaustu. Dina však chtěla obrazy zpět a s pomocí svých dcer, amerických novinářů, petic i diplomatů o ně bojovala až do své smrti v roce 2009; neúspěšně.
Než se ale vyjeví celý příběh a čtenář o něm může začít přemýšlet, musí otočit mnoho stran. Ostałowská se totiž rozhodla, že mu dá všechny relevantní informace k hledání odpovědi na otázku, komu ony akvarely patří. A že mu je dá, i když hlavní osoby příběhu – Dina a Mengele – s autorkou nepromluvily. U druhého pochopitelné, u první složitě uchopitelné. Dina rozhovory dávala, nikoli však polským médiím. Do Polska po válce přijela jen jednou: s kufrem se vydala pro akvarely, ale odjela s prázdnou.
Pravděpodobně i proto postupuje Ostałowská tak pečlivě – aby chybějící pohled aktérů vyrovnala. Pracuje nejen se zahraničními rozhovory, ale i s archivy, historiky, s přeživšími a s těmi, kdo si pamatují na Dinu či její rodinu. Příběh dívky rekonstruuje od úplného počátku: od necitlivého otce, který se s matkou brzy rozvedl, po první poznání, že je Židovka a tím pro některé nepřijatelná, po první použití štětce v Osvětimi. Hned v úvodu přitom upozorňuje, že v minulosti je třeba našlapovat opatrně. Lidská paměť se brání a selektuje, aby zachovala mentální zdraví vzpomínajícího. Pokud však dialog s historií pro jeho složitost vzdáme, necháváme tím minulost zemřít.
Autorka odmítá obětovat realitu jednoduchosti.
Od chvíle, kdy Dina přežije Osvětim, Ostałowská její příběh naopak upozaďuje a soustředí se na osud akvarelů. Na portréty Romů, pro které sedět modelem znamenalo pár dnů bezpečí a lepší stravy. Jen zpočátku si je Dina mohla vybírat. Zatímco ona sahala po krásných smutných ženách, Mengele Romy viděl jako nižší rasu. Zatímco Dině záleželo na kompozici, Mengelemu na tom, aby byly vidět jejich přirostlé boltce.
Romové z akvarelů
S přibývajícími stránkami se otázky množí a lehce vyslovených odpovědí ubývá. Mohlo za této situace vzniknout umění? Dina obrazy malovala výměnou za život svůj a své matky; proč tolik chtěla, aby byly vystaveny v Americe, nikoli v Osvětimi? Komu vůbec přiřknout jejich vlastnictví? Byly „zadavatele“ Mengeleho, patří potomkům Romů, kteří jsou na nich vyobrazeni?
Jako autorka reportážní knihy Cygan to Cygan (Cikán je cikán) má Ostałowská zásobu svědectví a znalostí o emancipaci Romů v Evropě, s níž je jejich uznání jako obětí holocaustu úzce spjato. Přeživší na sebe raději neupozorňovali, ale jejich děti už pociťovaly spíš křivdu než strach. Začaly proto boj, který symbolického konce došel v roce 1998. Vedení osvětimského muzea jim nakonec udělilo výjimku a Romové mohli otevřít vlastní expozici v bloku 13; zároveň se ovšem obávalo, že takový úkol nezvládnou.
Originál knihy nese název Vodové barvy. V tuzemsku neznámá autorka i kauza by zřejmě takto pojmenovanou knihu neprodaly, nicméně odkaz na techniku akvarelu, která bez vody není ničím a na rozdíl od oleje ji nelze opravit, má smysl. Všude, kam štětec dopadne, zůstává stopa. Podobně funguje i minulost složená z osudů jednotlivců, jejichž motivace, okolnosti, činy i city „rozmývají“ jedinou pravdu. Ostałowská ale nesklouzává k relativismu, naopak snaží se dopátrat nejpřesnějšího obrazu - jen odmítá na oltář jednoduché zprávy dnešku obětovat realitu.
Dovést k rozhodnutí
Nepostupuje takto poprvé: v antologii 20 let nového Polska v reportážích (loni vyšla česky) je zastoupena textem, v němž soustřeďuje svědectví žen trpících postpotratovým syndromem. A dokazuje, že to není diagnóza, nýbrž společenský konstrukt bigotního Polska, které si potřebuje uchovat integritu bojem proti potratovému zlu.
Čtenáře totiž Ostałowská nijak nešetří; ten nepolský navíc musí u Akvarelů bojovat s kauzami kolem muzea v Osvětimi a dalšími reáliemi, jak je pro hutnost tamních reportáží obvyklé. Zároveň jim ale důvěřuje a klíčovou odpověď nechává spíše na nich. Autorčini slavnější kolegové Szczygieł a Wojciech Tochman, kteří se těší v Polsku téměř nedotknutelné autoritě, se často uchylují ke komentátorským soudům, Ostałowská víc spoléhá na množství svědectví a zdrojů, které čtenáře mají dovést k rozhodnutí.
I proto jsou Akvarely pro Mengeleho také ideálním úvodem k seznámení se s fenoménem polské reportáže – silný příběh, relativně konzervativní forma, střízlivý, a přitom čtivý styl, stále spíše novinářský než literární. Ostałowská píše úsporně, umí bez zbytečných efektů propojit různé pohledy nebo je dát do kontrastu, aniž se ztrácí hlavní linie.
Jen jednou si dovoluje literární paralelu, tenkou červenou nit – Disneyho animovanou Sněhurku. Hit, od kterého nemohla odtrhnout oči Amerika, chodila na něj válkou ohrožená Evropa, Hitler si jej obdivně pouštěl v soukromí – a často to byl poslední film, který židovské děti viděly. Když se jich mladá Dina zeptala, co by chtěly namalovat na zeď vězeňského baráku, sborově odpověděly, že Sněhurku a sedm trpaslíků.
Autorka je spolupracovnicí Respektu.
Lidia Ostałowská: Akvarely pro Mengeleho
Přeložila Lucie Zakopalová, P3K, 224 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
