S Emanem jsme se vídali, ne nějak často, spíš jak to vyšlo, ve volnejch dnech mezi prací, dával mi číst verze scénáře, kterej mi změní život, alespoň tak on to říkal, a já tomu věřila, pohádky jsou od toho, aby člověku měnily život, a já tu svoji žila a tak nějak podvědomě věděla, že jsem pro ni stvořená. Platil za mě v kavárnách, objednával mi větrníky a chlebíčky s umělým humrem a vrhal na mě ty svý pohledy, víc si těch prvních pár měsíců netroufl, možná proto, že jsem mu od začátku vymezila hranice, že jsem přes to svý prosťáčkovství tak nějak podvědomě tušila, že chlapy je lepší si k tělu moc nepouštět, protože tím víc se k němu budou chtít dostat. A tak jsem byla jeho chladná princezna a on z toho byl nadšenej, protože chlapi podvědomě chtěj bejt týraný, chtěj bejt odvrhovaný a plakat v prachu udupaným našima střevíčkama, než jim milostivě věnujeme úsměv a časem třeba i něco víc. A tak ze mě Eman šílel přesně tak, jak jsem ho nechala, a podzim v Praze zatím nenápadně pokročil v zimu, která Emanovi vynesla první letmou pusu na lavičce na Kozím plácku, kam mi přišel obřadně předat předčasnej vánoční dárek, kterej mu měl změnit tu pečlivě naplánovanou budoucnost, kterou si už v tý době, eroticky zmučenej až k slzám, se mnou začal malovat.
A tak se znovu vidím, jak tam sedím, trochu upjatě až na konci lavičky, aby si snad nemyslel, že když dělám na baru, že jsem nějaká hej počkej, kolena mám těsně semknutý v nedostatkovejch punčochách,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 60 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
