Nikdy neměli ostych oslovovat masy a deska, na níž zazpívá i nejmocnější politik planety Barack Obama, slouží jako skvělý důkaz. Pouze s ročním odstupem od zasmušilého alba Ghost Stories se Coldplay vrátili se nahrávkou A Head Full of Dreams, která se snaží posluchače naplnit optimismem.
Touha těšit je vlastnost, která sice Coldplay zaručuje davy posluchačů, ale navždy znemožňuje kritické obci, aby je ocenila. S přehledem by vyhráli soutěž o nejvíce nesnášenou, a přitom superpopulární kapelu. Na jedné straně je 80 milionů prodaných desek a plné haly. Na té druhé straně sžíravé recenze renomovaných publicistů, kteří přeslazeným písním nevěří ani sloku a posmívají se spořádané imagi.
Coldplay jsou nejúspěšnější skupinou 21. století: poslední skutečně velkou stadionovou formací. Udrželi sestavu mužské rockové čtveřice i v době, kdy se to jeví jako překonaný formát a první lize showbyznysu vládnou sóloví umělci s tanečními žánry, odnožemi R&B a hip hopu. Ostatně z těchto stylů si Coldplay na své euforicky laděné novince A Head Full of Dreams půjčují nejvíc – a činí tak se svou obvyklou velkolepostí.
Jako Ford
„Coldplay jsou nejnesnesitelnější kapelou desetiletí,“ napsal Jon Pareles, kritik listu The New York Times, v recenzi na tehdy třetí desku X&Y – tedy nejprodávanější nahrávku roku 2005. Vášnivý a dodnes citovaný článek odmítá schematičnost písní i otřepaný trik frontmana Chrise Martina, který si melodie píše na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
